Objekt je snad nejpoužívanějším archeologickým termínem, kterému však většina lidí mimo obor vůbec nerozumí. Od běžného chápání slůvka objekt, které symbolizuje něco hmatatelného a uchopitelného, je archeologický objekt spíše otiskem toho, co bylo a už není. Označují se tak veškeré pozůstatky po pravěkých a středověkých konstrukcích a stavbách, jamách, hrobech, dokonce i díra po dávno zaniklém sloupu se nazývá objekt. Na jednom výzkumu pak může být takových objektů i několik tisíc. Každý objekt na výzkumu proto dostane své číslo, které pak usnadňuje orientaci a zpracování celého výzkumu.

Na obrázku vidíme objekt č. 55, který byl jedním ze 110 prozkoumaných objektů na záchranném výzkumu z roku 2015 v Cerhenicích. Tento objekt byl původně žárovým hrobem, do kterého byla v mladší době bronzové, tedy před více jak třemi tisíci lety, uložena urna se spálenými ostatky nám neznámého člověka spolu s dalšími hrobovými milodary.

​

Myslíte, že byste také zvládli precizně prozkoumat a vypreparovat takový objekt?

Ač pojem může na první dojem evokovat záhadný svět fantasy, jeho vysvětlení je zcela a doslova přízemní. Stínové příznaky archeologové pozorují z výšky, převážně z letadla, při metodě zkoumání zvané letecká archeologie. Jedná se o jev, který je díky světelnému efektu pozorovatelný jen při určitém, velmi šikmém, úhlu dopadu světla, které zvýrazní reliéfy objektů či jejich zbytků, dosud vyčnívajících nad okolní povrch.

Na obrázku uprostřed vidíme rýsující se reliéf pravěké mohyly, kterých se u obce Lísek nedaleko Zdejciny na Berounsku nachází několik. Jak vidíme, fotografie byla zachycena v době vegetačního klidu, který je pro pozorování reliéfů ideální, neboť odhaluje terén jinak mnohdy hustě zarostlý. Foto archiv ÚAPPSČ
 

Chtěli byste se také někdy proletět s archeology a odhalovat v krajině prastaré stopy z ptačího pohledu?

Saturnálie byly starořímským svátkem, který se původně slavil 17. prosince k poctě boha Saturna. Postupně se po přelomu letopočtu rozšířily na týden svátečních dní, během nichž se přátelé a rodiny navštěvovali, dávali si dárky, otroci měli více svobody a běžný život ustal. Lidé oslavovali, hodovali, popíjeli a obětovali Saturnovi. V našich krajích byla v tomto období kolem 21. prosince zase hluboce zakořeněna tradice slavností Zimního slunovratu, svátku zrození nového Slunce, která byla spjata s magickými rituály, zajišťujícími hojnost v dalším období. A právě mnoho předkřesťanských zvyklostí stále dodržujeme při oslavě Narození Páně, našich Vánocích, aniž bychom si to uvědomovali. Vlivy antického světa na křesťanství a pohanské lidové tradice se tak nepochybně podepsaly na tom, jak strávíme nadcházející sváteční dny. 
 

Na obrázku vidíme pohled z římského Kapitolu na pozůstatky Saturnova chrámu, který býval při saturnáliích hojně navštěvován. Saturnův kult byl prastarý, jeho první chrám byl vystavěn na místě současných trosek ze 4. st.  již okolo roku 497 př. Kr. Foto www.archaeology-travel.com. 

​

Dodržujete o Vánocích některé lidové zvyky?

Kůlové jámy, v praxi něžně zvané „kůlovky“, jsou pod povrchem terénu dochované stopy po dávno zaniklých kůlech. Nebo také po větších sloupech, pro něž platí termín sloupové jámy, jež však v archeologickém slangu stejně stále většinou nahrazují ony „kůlovky“. Rozložení těchto jam po sloupech nebo drobnějších kůlech nám napovídá, jak asi vypadal půdorys domu a jaká mohla být jeho konstrukce.

Na obrázku vidíme odkryté zbytky zahloubené dílny ze starší doby železné, v nichž se viditelně rýsují sloupové a kůlové jámy. Tyto jámy bylo možno odkrýt, protože barva zeminy, která byla uvnitř jam a jamek, byla odlišná než ta okolo. A to z toho důvodu, že jámy byly zaplněny směsí tlejícího dřeva kůlů a sloupů a hlíny. Foto archiv ÚAPPSČ

​

Co myslíte, jak budou vypadat stopy po našich stavbách třeba za dva tisíce let?

Slangový výraz archeologů pro motyčku. Škrabka je jedním z nejzákladnějších nástrojů na archeologických výzkumech, svůj název dostala podle toho, že se s ní povrch škrábe. A to pěkně vrstvu po vrstvě, aby bylo možno precizně dokumentovat a zaměřovat každý nález a každou vrstvu. To je stěžejní postup, neboť právě přesná poloha nálezů nám pomáhá určit, jak byly staré a co nám všechno mohou prozradit.

Na obrázku vidíme škrabku, kterou byl právě odkryt shluk střepů. Díky jemné práci zůstaly střepy uloženy ve své původní poloze a bylo možno zdokumentovat, kde přesně se nacházely. Podle výzdoby a typu keramiky je pak možno datovat nejen daný nález, ale často také celou vrstvu. Proto je tolik důležité postupovat při kopání jemně, abychom věděli, kde přesně se nálezy nacházely. Foto archiv ÚAPPSČ

​

Chtěly byste si takovou pečlivou práci škrabkou vyzkoušet přímo na výzkumu?

Jantar je prastarý nerost, který vznikl mineralizací, tedy zkameněním pryskyřice stromů, které rostly na Zemi ve třetihorách před více jak 50 miliony lety. V pravěku byl jantar nesmírně ceněným obchodním artiklem, neboť se pro svou medovou zářivost stal luxusní surovinou pro výrobu všemožných šperků. České archeologické nálezy jantaru pocházejí především z oblastí Baltu, odkud se s rozvojem dálkové směny v eneolitu začal jantar šířit po celé Evropě. A jeho obliba neopadla dodnes.

Na obrázku vidíte jantarové korálky, které byly nalezeny v roce 2011 při záchranném výzkumu v obci Svrkyně v okrese Praha-západ. Korálky byly součástí milodarů ve dvou hrobech dospělého muže a ženy, kteří zde žili ve starší době bronzové a byli součástí společnosti, kterou označujeme pojmem únětická kultura. Foto J. Lohnická

​

Máte doma také nějaký současný jantarový šperk? Jaký?

Oficiální setkání archeologů a případně investorů přímo na výzkumu. Archeolog, který výzkum vede, má při komisi příležitost ukázat své metody i nálezy a představit celý výzkum kolegům nejen ze své „mateřské“ instituce, ale i zájemcům z dalších archeologických institucí. Na záchranných výzkumech bývají často na komisi přizváni i investoři stavby, před kterou výzkum probíhá, aby se dozvěděli, co to tam ti archeologové vlastně hledají.

Fotografie pochází z archeologické komise na záchranném výzkumu neolitického sídliště ve Velimi, který probíhá z důvodu výstavby dalších částí továrny Ball Aerocan. Komise proběhla v dubnu 2016 a účastnili se jí nejen archeologové, ale také pracovníci Aerocanu a starosta obce Velim. Jak výzkum, tak i nálezy je skutečně zaujaly a vyvolaly mnoho otázek. Foto archiv ÚAPPSČ

Chtěli byste se někdy na takovou komisi podívat?
 

Název vznikl z latinského termínu ob pedes, který značil místo, které bylo potřeba obejít z důvodu jeho ohrazení. Termín oppidum se tedy používá pro opevněná sídliště, u nás vždy na vrcholcích kopců, a to konkrétně pro 2. a 1. stol. př. Kr. Je to období mladší doby železné, tzv. doby laténské, která je spojována s Kelty. Na oppidech se koncentrovala řemeslná výroba, obchod i elitní společenské vrstvy. Živit takovéto centrum však muselo být pro jeho hospodářské zázemí nesmírně náročné. Možná i tento ekonomický aspekt byl jedním z důvodů, proč oppida po poměrně krátké době své existence před přelomem letopočtu zanikla.

Na obrázku vidíme letecký snímek oppida Stradonice, které patří mezi největší a nejslavnější v celé Evropě. Obrovské množství předmětů, mezi něž patří i luxusní věcí „z dovozu“, zde zkoumal již na konci 19. století J. L. Píč. Od té doby zájem archeologů o stradonické oppidum nikdy neopadl. Foto archiv ÚAPPSČ

​

Myslíte, že udržovat taková centra moci na vrcholcích kopců bylo pro Kelty příliš náročné?

Archeologický slangový výraz pro tělo pohřbené ve skrčené poloze. Tradice pohřbívání skrčenců se objevila již v mladší době kamenné, neolitu. Od té doby se průběžně vyskytovala spolu s dalšími typy pohřbů po celý pravěk až do nástupu křesťanství, které na dlouhá staletí zavedlo pohřby v natažené poloze na zádech. Symboliku polohy nemůžeme dnes s jistotou pochopit, nicméně někteří archeologové ji spojují s polohou dítěte v matčině lůně, tedy se symbolickým návratem na počátek. Skutečný význam nám však patrně zůstane i nadále skrytý.

Na obrázku vidíme skrčené tělo muže pohřbeného v pozdní době kamenné, v eneolitu, u dnešní obce Holubice. Pozůstalí mu do hrobu uložili také měděnou dýku, štípané kamenné nástroje a dva keramické poháry, podle tvaru nazývané zvoncovité. A protože byl muž archeology objeven v den svátku Richarda, dostal po něm i své jméno. Foto archiv ÚAPPSČ

​

Napadá vás další způsob, jak vysvětlit skrčenou polohu v pravěkých hrobech?

Nejtypičtější nález na našich archeologických výzkumech, rozbité keramické nádoby. Odborně se však střepům říká fragmenty keramiky. Keramika byla i v minulosti užitkovým zbožím, proto se jí hodně vyrobilo a také hodně rozbilo. Nádoby měly v pravěku klasickou každodenní funkci, ty nacházíme rozbité a vyhozené v odpadních a dalších sídlištních jamách, nebo také v pozůstatcích domů. Od počátků výroby keramiky v mladší době kamenné se ale keramika přidávala i do hrobů, jako tzv. milodary. Proto se s ní setkáváme téměř na každém výzkumu.

Na fotografii vidíme zlomek sedm tisíc let staré nádobky z období mladší doby kamenné, neolitu. Tyto nádoby dostaly podle své výzdoby název lineární keramika, podle které byla pojmenována celá společnost, jež ji v té době používala. Tito lidé, žijící na území střední Evropy před sedmi tisíci lety,  dnes tedy v archeologii nazýváme kultura s lineární keramikou. Víme, že to byli první zemědělci na našem území. Kým ale byli? Jak mluvili? Jak vnímali svůj svět? To nám už jejich keramika bohužel neprozradí.  Foto archiv ÚAPPSČ

Myslíte, že byste bez pomoci hrnčířského kruhu pouze vlastníma rukama dokázali vytvořit takovou pěknou a pravidelnou zdobenou keramickou nádobu?
 

Funkční oděvní kovový doplněk, používaný ke spínání oděvu od mladší doby bronzové v podstatě až do dneška. Tvarově jde o obdobu spínacího špendlíku, kterým si lidé spínali šaty či pláště. Funkce spon však nebyla jen praktická, ale také symbolická – byly šperkem a také společenským odznakem majetnosti svého nositele. Ostatně, stejně, jako je tomu s módními doplňky dnes.

Na obrázku vidíme bronzovou sponu, která byla nalezena v hrobě germánské ženy z období pozdní doby římské ze 4. st. n. l. ve Zdibech. Podle tvaru a výzdoby spon totiž archeologové většinou dokáží datovat celý nález, neboť spony podléhaly módě a poměrně rychle se měnily. Foto archiv ÚAPPSČ

Splňuje podle Vás tato spona naše současné estetické nároky?

Jednoduchá forma palisádového opevnění tvořená svisle zapuštěnými kůly, které jsou následně proplétány horizontálními řadami proutí. V archeologických situacích se nám takovýto plot projeví pouze jako řada kůlů, neboť nadzemní konstrukce, kterými jsou v tomto případě pruty listnatých dřevin, sebere zub času.

Na obrázku nalevo vidíte polský plot před dokončením na rekonstruovaném raněstředověkém velmožském dvorci Curia Vítkov. Hotový plot by měl dosahovat výšky okolo dvou metrů. Foto T. Chlup

Dokázali byste takový plot postavit sami?

Slangový výraz pro záchranný archeologický výzkum. Jak ze slova vyplývá, provádí se v momentě přímého ohrožení archeologického kulturního dědictví, které by jinak bylo poškozeno či zcela zničeno plánovanou stavbou, stavební revitalizací, těžbou či podobnou činností. Záchranné výzkumy jsou poměrně rychlými akcemi, které dokáží v krátkém čase z terénu odborně získat velké množství významných informací o minulosti naší země i nás samotných. Archeologové na záchranných výzkumech často musí fungovat v již počínajícím stavebním režimu, což bývá mnohdy velmi náročné.

Momentka zachycuje záchranný archeologický výzkum z roku 2003 v Berouně. Jde o klasickou ukázku „záchraňáku“ uprostřed středověkého města, ve kterých jsou zachovány stopy často několikatisíciletého osídlení. Během výzkumu se na ploše pro připravovanou stavbu již pohybovala těžká technika, a jelikož šlo o čas, ani sníh nebyl překážkou. Foto archiv ÚAPPSČ

Chtěli byste se i vy někdy takového "záchraňáku" účastnit?

Proces ošetření archeologických nálezů, při kterém odborný laboratorní pracovník šetrně uvede předmět do takové podoby, ve které může být následně uchováván, manipulován, či vystavován. Na konzervaci z archeologických výzkumů u nás většinou putují bronzové, železné, stříbrné, zlaté či skleněné artefakty, vzácněji pak, zpravidla ze středověkých a mladších výzkumů fragmenty dřev či textilií.

Na obrázku vidíme nález bronzového kančíka z ataše vědra, který byl nalezen při záchranném výzkumu laténského sídliště v Týnci nad Labem. Vlevo je vidět, jak nález vypadal těsně po vyjmutí jen po základním očištění od hlíny, vpravo pak stav po konzervaci. Takto nyní může být kančík vystaven bez rizika další koroze. Foto archiv ÚAPPSČ

Myslíte si, že je v české archeologii dostatek finančních prostředků na konzervaci všech potřebných předmětů?

Tímto pojmem archeologové označují kamenné nástroje či jejich zlomky, které byly vyrobeny, jak už název napovídá, technikou štípání kamene. Údery kamenného, dřevěného či kostěného otloukače se z většího kamene (v tomto případě zvaného jádro) odštěpují drobnější úštěpy a čepelky. Jedná se o nejstarší techniku výroby nástrojů, používanou od paleolitu až do doby bronzové, kdy kamenné nástroje pomalu začaly být nahrazovány bronzovými a později pak železnými.

Na fotografii vidíme zlomky štípané industrie z tzv. bavorského pruhovaného rohovce, které byly nalezeny při výzkumu neolitického sídliště na lokalitě Chotýš v okrese Kolín. V pravém dolním rohu pak ukázka jedné z mnoha variant využití štípaných čepelek ve starším pravěku, zde konkrétně se jedná o srp. Foto archiv ÚAPPSČ a J. Lohnická

Myslíte, že se štípané nástroje mohou svou ostrostí rovnat těm dnešním kovovým?

Nález dvou a více artefaktů, které byly v konkrétní době společně uloženy. Může se jednat například o depot kovový či keramický. Archeologové depoty nacházejí jak při výzkumech, ukryté například v podlahách pravěkých domů, tak i náhodně mimo sídlištní areály. Známé jsou také depoty nalezené pod vodní hladinou. Důvody, vedoucí lidi k ukrývání majetku mohly být různé. Od hromadění suroviny přes ukrývání cenností v době ohrožení až po obětiny bohům, které neměly již nikdy být vyzvednuty.

Fotografie zachycuje depot bronzových srpů a sekerek z mladší doby bronzové, který byl objeven na jednom z výzkumů Ústavu archeologické památkové péče středních Čech v rohu zahloubené chaty, která nesla stopy po požáru. Podle toho se archeologové domnívají, že tento depot byl ukryt právě z důvodu ohrožení, do kterého se jeho majitel dostal. Foto archiv ÚAPPSČ

Kam byste si ukryli své cennosti v nebezpečí vy?
 

Proces odstranění nejsvrchnějších vrstev zeminy, tzv. ornice. Předchází stavbě, a tím pádem také často záchrannému archeologickému výzkumu. Při skrývce na místě, kde byly v minulosti zahloubené objekty (ať už se jedná o pozůstatky domů, jam, hrobů či dalších stop lidské činnosti), se tyto objekty zpravidla na skryté ploše vyrýsují v barvě odlišné od jejich okolí. A to proto, že po ukončení své funkce byly zaplněny jinou zeminou, než jaká je v okolí.

Na obrázku vidíme plochu po skrývce, která je připravena pro záchranný archeologický výzkum na lokalitě Velim v okrese Kolín. V popředí jsou dobře patrné tmavé plochy rýsujících se objektů. Každý objekt k prozkoumání je označen kolíkem, z jejich množství je tedy jasné, že archeology na tomto výzkumu čeká ještě mnoho práce. Foto archiv ÚAPPSČ

Víte, jak archeologové nazývají malý kruhový objekt, jež vidíme vpravo vepředu?

Drobná pomůcka určená k předení, využívaná od neolitu až do raného středověku. Přeslen je vlastně takový malý setrvačník, zpravidla pravidelného kulatého, lehce zploštělého tvaru, který se nasazoval na vřeteno, kde sloužil jako závažíčko při roztáčení. Přesleny z vypálené hlíny jsou poměrně častým nálezem na pravěkých sídlištích a v některých obdobích se také přidávaly ženám do hrobů jako milodary.

Na levém snímku vidíme různé tvary a velikosti keramických přeslenů z výzkumu polykulturního sídliště Praha-Benice, pravá fotografie pak zachycuje experimentální předení lýka na replice eneolitického přeslenu. Ať už se jedná o rostlinná (lýko, len, kopřiva) či živočišná (vlna) vlákna, postupně se vytahují z většího smotku a pomocí roztáčení vřetena s přeslenem se k sobě spřádají, čímž vzniká nit. Foto J. Korteová

Dokázali byste takto upříst nitě na celý svůj oděv?

Vědec, který se na archeologickém výzkumu věnuje odbornému vyzvednutí a následné analýze a vyhodnocení lidských kosterních pozůstatků. Podle stavu jejich zachování z nich pak dokáže určit významné údaje, jako jsou pohlaví, věk, fyzická konstrukce a stav zemřelého, patologické změny na kostře, jako jsou stopy po zraněních, úrazech či nemocech, výživa nebo u žen také proběhlé porody. To všechno jsou pro archeology nesmírně cenné informace, z kterých lze skládat nejen demografické údaje o konkrétní společnosti v dané lokalitě a době, ale také střípky životních příběhů našich předků z pravěku a středověku.

Na obrázku vidíte antropoložku Ústavu archeologické památkové péče středních Čech při postupném a opatrném vyjímání kosterních ostatků na archeologickém výzkumu. Jednotlivé kosti se uloží do samostatných papírových sáčků podle jejich určení, tedy zvlášť lebka, zvlášť končetiny, žebra, atd. Poté se v laboratoři opatrně očistí a omyjí a popíší inventárními čísly. Antropolog z nich pak pomocí různých měření a dalších antropologických metod získává výše uvedené údaje. Foto archiv ÚAPPSČ

Bavila a lákala by vás práce antropologa?

Archeologický termín pro domy ze staršího neolitu (mladší doba kamenná), které byly, skutečně, dlouhé. Jejich délka se pohybovala průměrně okolo 20 metrů, známy jsou ale i domy dosahující délky téměř dvojnásobné. Lidé je tehdy stavěli z mohutných sloupů a drobnějších kůlů, stěny vypletené proutím pak omazávali hlínou. Sedlová střecha mohla být pokryta slámou, rákosem či například drny.

Na obrázku si můžete prohlédnout hypotetickou rekonstrukci dlouhého domu, zasazenou do běžného neolitického dne. Půdorysy domu ve výřezech pak ukazuje to, co po domech v terénu nyní nacházíme. Jsou to v podstatě již jen sloupové a kůlové jámy, většinou vyplněné zlomky tehdejších předmětů denní potřeby. Kresba A. Sosnová, Foto archiv ÚAPPSČ

Dokázali byste si představit bydlet v takovém dlouhém domě?

Forma archeologického výzkumu, při které nedochází ke zničení či narušení původní situace v terénu. Může se jednat například o povrchový sběr keramických střepů a dalších nálezů po orbě, pozorování terénu z letadla (tzv. letecká archeologie) či zkoumání podpovrchových vrstev pomocí geofyzikálního měření. Tyto metody jsou v současné době v rámci možností voleny jako alternativa ke klasickému odkryvu, po kterém stovky a tisíce let staré terénní relikty nenávratně zmizí.

Světlá kolečka v tmavém poli na obrázku jsou pravěké objekty, které bylo možno pozorovat z letadla na pravěké lokalitě u Třebestovic. Obilí nad objekty má jinou barvu než jejich okolí, neboť po svém zániku byly vyplněny jiným, zpravidla úrodnějším typem zeminy. Foto archiv ÚAPPSČ

Takže pamatujte, archeologie není jen o kopání!

Termín pro způsob pohřbu. Rozlišujeme dva základní rity, kostrový (s různorodými polohami a orientacemi těla) a žárový. Konkrétní ritus vždy závisel na dané společnosti, jejích zvyklostech a náboženství. V pohřbívání se toho u nás od pravěku až do současnosti vlastně mnoho nezměnilo. V průběhu staletí se stále střídají pohřby kostrové a pohřby žehem, uložení zesnulých (alespoň většinou) provází obřadní pohřeb. Jen milodary, až na šperky a osobní drobnosti, už do hrobů téměř nepřidáváme. 

Na obrázku vlevo vidíte kostrový pohřeb ve skrčené poloze z přelomu starší a střední doby bronzové, nalezený v roce 2009 v Nymburce. Na pravém obrázku je pak žárový hrob z konce doby bronzové s popelem uloženým v keramické urně a s přiloženými dalšími nádobami. Foto archiv ÚAPPSČ

Jaký další zvyk podle vás zůstal od pravěku až dodnes téměř nezměněn?

Základní metoda určování relativního stáří terénních vrstev vycházející z principu, že vrstvy níže položené jsou zpravidla starší, než vrstvy nad nimi.

Na obrázku vidíte zřetelné středověké vrstvy (tzv. stratigrafický profil), které byly odhaleny v roce 2009 při výzkumu v pražském Toskánském paláci. Z fotografie je možné rozlišit čtyři barevně odlišné vrstvy – nejnižší tmavě šedou, nad šedo-hnědou, nad ní světle hnědou a nejvyšší šedou. Lístečky zabodnuté do vrstev pak rozlišují jemnější nuance vrstev. Podle stratigrafického principu (a také z prosté logiky vrstvení) tak nálezy z nejnižší vrstvy byly nejstarší, z té nejvyšší naopak nejmladší. Foto E. Kvěchová

Takto tedy archeologové přicházeli na to, jak je co staré!