Příběh s turem: Awelwildos a Inguz v ohrožení
Koně šli krokem, cesta mírně stoupala, slunce bylo ještě vysoko a do cíle nebylo daleko, a tak bylo zbytečné je hnát. Awelwildos s Inguzem byli zrovna v hovoru, kolik osad zastihnou v čase beltinu navštívit, když koně najednou zastavili, nastražili uši a nervózně začali hledět k hustému porostu mladých buků a jedlí. Zahleděli se i Awelwildos a Inguz. „Divoká prasata?“ řekl nahlas Inguz. „To bude něco jiného“ odpověděl Awelwildos. „Pach prasat znají, děláme na ně na koních hony. To bude něco jiného..“ Další čas na diskuzi se ale už nenaskytl, dřeviny zapraskaly a z nich se vyřítil mladý býk divokého tura...
Koně zahřměli a splašeně vyrazili opačným směrem od místa hluku. Awelwildos to nečekal a byl rázem z koně dole. Než dopadl na zem, ještě zahlédl dva koňské zadky a Inguze, jak má co dělat, aby ho v pádu nenásledoval. Býk se zastavil a otočil hlavu k Awelwildovi. Byl to zhruba dvouroční kus, ale v kohoutku už odpovídal velikosti vyššího muže, rohy délky téměř lidské paže mu dodávaly majestát.
Awelwildos se rozhlédl kolem sebe, žádný vysoký strom nebyl dost blízko, aby k němu doběhl a ukryl se v jeho koruně. Pomalu se postavil, v duchu si pomyslel, že čekal trochu jiný konec své životní cesty, ale buď jak buď. Tasil meč a mezi zuby prosykl „Tak pojď ty sílo lesů, jsem Awelwildos a rozhodě ti to neusnadním!“ Věděl ale, že jen s mečem jsou jeho šance minimální. Býk se otočil, zadíval se na Awelwilda, prohrábl, a sklonil svoji majestátní hlavu k zemi. Odfrkl a už se chystal vyrazit, když v tom z bočního houští se ozval mocný výkřik „Tyr Hagalaz!“ a do boku býka se zaryl oštěp. Awelwildos na nic nečekal, rychle k turovi vyběhl a s výkřikem „Hagalaz tyr!“co největší silou sekl mečem do krku tura. Ten zachroptěl, zvedl se na zadní, ale ihned se sklátil mrtev k zemi. Awelwildos i Inguz strnule hleděli na tura, zdálo se jim až skoro nemožné, že tak velké zvíře šlo tak rychle k zemi.
První se vzpamatoval Awelwildos „Bohové nás zase vyzkoušeli, díky ti příteli“. Inguz jen odpověděl „Bohové vědí, co činí“ a snažil se vyndat oštěp z boku tura, nešel, byl až příliš dobře zabodnut mezi žebry. „Vyndáme ho, až ho budem porcovat“ řekl Awelwildos a dodal „osada odtud už není moc daleko, vydáme se tam pro povoz a nové koně. Do soumraku je ještě času dost a ve více lidech a na koních ty naše najdeme snáz“. Vaky, co spadly z koní, ukryli v houštině a vydali se směrem k osadě. Cestou mlčeli, ale v hlavách se jim honily myšlenky, že maso z tura i příběh o jeho skolení posílí jejich prestiž u beltinových ohňů. Byly to příjemné myšlenky.
