Jak je to s poklady v archeologii aneb Vybíráme to nejlepší z výzkumů ÚAPPSČ
Snad každý archeolog nejednou dostal otázku, jestli už našel poklad. Většina z nás v reakci jen tiše polkne říznou odpověď a začne trpělivě vysvětlovat, že nehledáme poklady, ale běžné pozůstatky po životech a činnosti našich prapředků, které nám jsou drahocenné právě svou informační hodnotou. Ovšem je mezi námi i pár takových, kteří mohou hrdě říci: „Ano, já jsem zkoumal opravdový poklad!“
To se podařilo i několika archeologům z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech. 21. listopadu 2012 totiž dostali oznámení o náhodném nálezu obrovského množství stříbrných mincí na Chotouňském dvoře na katastru Pohoří u Prahy. Vše čestně nahlásila společnost Biopharm, na jejímž pozemku se mince znenadání vysypaly ze lžíce bagru, provádějícího výkop pro kanalizaci. Ředitelka Ústavu Irena Benková a Jiří Bernat, který má dané území na starosti, neváhali ani chvíli a na místo nálezu se okamžitě vypravili. Jaké bylo jejich překvapení, když jim vedení firmy ve své kanceláři ukázalo skleněné akvárium naplněné tisíci mincemi a vedle v papírové krabici několik zlomků dvou keramických nádob, v nichž byl poklad původně uložen. Takový poklad si většina archeologů ani nevysní ve svých nejdivočejších archeologických snech, natož aby se s ním skutečně setkali v praxi!
Bylo ovšem jasné, že pokud se mince sypaly až při hrabání bagru, tak ve výkopu bude mnoho dalších. Ještě ten den tedy ředitelka urychleně přizvala kolegu Lukáše Balouna a numismatiky Národního muzea Jiřího Militkého a Kamila Smíška, aby se společně pustili do záchrany zbytků pokladu a hlavně důležitých nálezových okolností. Výkop však byl již bohužel zasypán, takže dohledat přesné místo uložení bylo poměrně náročné. Povrchový sběr v kombinaci s využitím detektoru kovů umožnily během následujících dvou dní najít dalších více jak 80 kusů mincí a fragmentů keramiky a dokonce se podařilo určit i nejpravděpodobnější místo původního úkrytu. Tím ale všechno samozřejmě nekončilo, ale naopak začalo.
Všechny předměty se musely pečlivě očistit a následně také zakonzervovat. Mince byly do jedné spočítány, zváženy a jedna po druhé důkladně analyzovány, datovány a zasazeny do historického kontextu, stejně tak jako malované keramické střepy. Závěry bádání potvrdily, že se jedná o zcela unikátní nález ohromné kulturní hodnoty, který v následujících letech nebude rozhodně zapomenut. Celkem 3662 mincí ze 107 historických území novověké Evropy, hlavně z Německa a Polska, bylo spolu s keramikou datováno do 15. – 17. století, přičemž jako nejstarší byly určeny české pražské groše Vladislava II. Jagellonského z konce 15. a počátku 16. století a jako nejmladší groše krále Matyáše z roku 1618. Právě toto datum nám ukazuje na dobu, kdy byl poklad ukryt. Došlo k tomu patrně v průběhu roku 1619 v souvislosti s válečnými akcemi během českého stavovského povstání v rámci třicetileté války. Ovšem kdo a proč ho tam uložil? V jak těžké se nacházel situaci? A proč už si poklad ani on, ani žádní jeho příbuzní či přátelé nevyzvedli? Jak už to tak v archeologii občas bývá, odpovědi bohužel neznáme. Jisté jé, že za takovouto hromadu mincí si mohl původní majitel pořídit například menší dům ve městě. Většina mincí totiž byla střední hodnoty, jednalo se převážně o groše, méně šilinky a krejcary a vyskytly se i hodnotnější tolary. Soubor tedy rozhodně nepatřil žádnému chuďasovi, uvažovat můžeme například o správci Chotouňského dvora, který v té době býval církevním majetkem.
Konkrétní příběh, stojící za tímto pokladem sice už asi nikdy nerozluštíme, ovšem i přesto díky němu můžeme spatřit spoustu významných dobových aspektů. Například ten, že mezi pravými stříbrnými mincemi se vyskytlo také několik falz, pouze postříbřených a vyrobených z mědi. To ukazuje, že ač v té době bylo falšování mincí trestáno smrtí, přesto to falzifikátorům za to stálo. Mnoho z vás také překvapí původ stříbra, na mince užitého. Převažuje totiž stříbro americké, které se do Evropy dostávalo z nově objevených zámořských oblastí a bylo čile využíváno pro mincovní činnost.
Ať už byl osud choutouňského pokladu v 17. století jakýkoli, jisté je to, že díky tomu, že nikdy nedošlo k jeho vyzvednutí, zapsal se do historie a ve vědeckých kruzích i u veřejnosti se stal na několik let velkým hitem. O tom svědčí nejen množství mediálních zpráv a reportáží, ale také to, že od 5. června byla část pokladu po celý měsíc vystavena v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy. Poklady veřejnost totiž zajímaly odnepaměti a bylo by škoda je před ní ukrývat!
