Jak pokračuje letní textilní experiment?
V srpnu jsme vám přinesli reportáž o archeologickém experimentu s pravěkým zpracováním textilních surovin. Experiment bude součástí diplomové práce archeoložky Judity Korteové, která se v něm spolu se svou konzultantkou Kristýnou Urbanovou zaměřuje na výrobu textilních vláken ve starším pravěku. Jeden krásný letní víkend jsme tak strávili uprostřed lesů v Pravěké osadě Křivolík předením s replikami eneolitických přeslenů, vyčesáváním vlny či lýka a debatováním nad (mimo jiné) problematikou výroby oděvů v pravěku.
Tím však Juditino experimentování rozhodně neskončilo, naopak. Čekaly ji dlouhé hodiny strávené nad mikroskopem pozorováním námi napředených vláken, jejich měřením a analyzováním. Protože jsme během letního experimentování už nestihli pořádně vypreparovat vlákna ze stonků kopřivy, musela si pak zpestřit víkendy na chalupě také máčením a sušením kopřiv a jejich následným zpracováním. Kopřivová a lýková vlákna Judita také zkoušela spojovat kroucením, tedy je jednoduše obtáčet kolem sebe. A nyní na podzim nastal čas na další pokračování, a tak jsme se opět sešli, tentokrát již v teple badatelny, v Archivu nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR. Na spřádacím pořadníku bylo nyní konopí, a to nám šlo jedna báseň!
Nové vzorky vláken bude muset Judita opět zdokumentovat a měřit, aby se pak mohla konečně vrhnout do celkového vyhodnocení a vyvození tolik očekávaných závěrů experimentu! My se na ně moc těšíme, protože už během experimentování se začaly určité dílčí poznatky rýsovat a bude velmi zajímavé pozorovat, jak tyto závěry promění dosavadní archeologické smýšlení o textilní výrobě v neolitu a eneolitu. Ale abychom si to čekání trochu zkrátili, pojďme si alespoň ukázat, jak naše nitky vypadají při pozorování v mikroskopu a jaké výsledky přineslo zkoumání kamenných nástrojů, používaných při experimentu.
Teď se tedy zaměříme na fakta a data, která Judita s Kristýnou získaly z našeho společného textilního snažení. Vzorky byly analyzovány na ručním mikroskopu Dino-Lite s USB připojením k počítači, fotografie pak byly pořízeny v programu DinoCapture 2.0, v němž probíhala i měření. Dámy pracovaly se třicetinásobným zvětšením. Jakým způsobem se měřily tloušťky vláken a úhly zákrutů můžete pozorovat na některých fotografiích níže. Na každém vzorku proběhlo vždy deset měření tloušťky a deset měření úhlů. Určován byl také směr zákrutu, tedy na kterou stranu byla vlákna stáčena (rozlišujeme S-zákrut proti směru hodinových ručiček a Z-zákrut po směru hodinových ručiček, přesně podle sklonu krčku daného písmene). V ruce se pak měřila délka napředeného vzorku. Tato měření se následně zprůměrovala. K tomu měly dámy k dispozici ještě další údaj, a to váhu spředeného vlákna. To se vždy vážilo rovnou po spředení a všechna data se zapisovala do formulářů. A vzhledem k tomu, že vzorků bylo přes 80 a další nyní přibyly, jejich analýza rozhodně není nic snadného!
Dámy experimentátorky také vyrobily z jednoho lněného vlákna vzor pro představu, jak by vypadala tkanina (respektive proplétaná textilie) z něj zhotovená. Tu si můžete prohlédnout níže na běžné fotografii a také na snímku z mikroskopu, kde je naznačeno, kolik nití se vejde na cm2 (tento údaj je označován termínem dostava, který určuje hodnotu tkaniny).
Velmi zajímavá zjištění pak vyplynula z traseologie. Jedná se o mikroskopickou analýzu pracovních stop na povrchu nástrojů, která bývá v archeologii uplatňována za účelem zkoumání způsobu použití kamenných nástrojů, jako jsou například srpové čepelky, nože, škrabadla apod. Delší užívání každého takového nástroje na něm totiž nutně zanechá stopy, jako jsou například drobné rýžky, vrypy či lesk. A z těch pak dokáží odborníci (právě s přihlédnutím k poznatkům, získaným archeologickými experimenty) rozeznat, jakým způsobem mohlo být s nástrojem nakládáno. V našem experimentu traseologii prováděla Linda Hroníková, vedoucí Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK a pracovnice Hrdličkova muzea člověka Přírodovědecké fakulty UK. A to jednak na nástrojích, kterými jsme se pokoušely loupat lipové lýko ze stromu (což se ovšem příliš neosvědčilo), a také na pilkách, kterými se cupovala již získaná lipová vlákna na menší vlákénka, která se pak spřádala. Na většině nástrojů se žádné stopy nevytvořily, a to z toho důvodu, že doba, po kterou jsme s nimi pracovali, byla prostě příliš krátká. U „loupacích“ nástrojů byly zachyceny pracovní stopy pouze na jedné čepelce (na fotografii níže zvětšena 200 x), což je kupodivu. S nástrojem jsme totiž manipulovali max. 10 minut a stopy se většinou objevují až po půl hodině intenzivní práce. Na pilce se kromě tzv. retuší objevil i počínající lesk (opět níže, zvětšeno 100 x). Pilka je totiž k vytvoření stop obecně náchylnější, protože ostří je již narušeno samotnými zoubky a mezi ně se snadněji dostane zpracovávaný materiál a prohlubují se pracovní stopy. To je právě zajímavým dokladem toho, že pracovní lesk na čepelkách pravěkých kamenných nástrojů nemusí nutně souviset přímo se zemědělstvím, jak uvádí někteří archeologové, ale stejné stopy se na nástroji vytvoří i při kontaktu s většinou typů travin a, jak je vidět, i s lýkem.
Tolik tedy k dosavadním výsledkům tohoto experimentu. Ale nebojte se, o vyhodnocení a závěry rozhodně nepřijdete! A abyste se na ně ještě více navnadili, prohlédněte si následující fotografie a ponořte se s námi do textilního mikrosvěta!
