Co má společného archeologie s geologií?
Pojem interdisciplinarita se dnes stal takovým magickým slůvkem současné vědy po celém světě, a tak je jasné, že i archeologie musí být interdisciplinární. K objevování minulosti totiž potřebuje znalosti a dovednosti nejen humanitní, ale také přírodovědné. A na poli přírodovědných oborů je jí velkým pomocníkem geologie. Obě vědy se tedy pěkně prolnuly a vytvořily odvětví zvané geoarcheologie.
Geoarcheologie je multidisciplinárním přírodovědným oborem, využívajícím, jak již název napovídá, metod a nástrojů několika různých vědních oborů. Za „otce“ geoarcheologie je pokládán anglický geolog Charles Lyell, který se v 19. století stal zakladatelem moderní geologie. Zájem o minulost člověka a poznání jeho životního prostředí poté spojil zájmy archeologů a geologů a v archeologii se začaly aplikovat geologické metody, které byly posléze dále rozvíjeny. Oba obory se doplňovaly ve snaze o datování prehistorických nálezů, poznání vývoje čtvrtohorního klimatu a rekonstrukci přírodního prostředí v minulosti. Dnes již geoarcheologie využívá množství technických nástrojů, které umožňují rozvíjet širší cíle oboru, úzce spolupracovat při samotné exkavaci i při laboratorním vyhodnocování jednotlivých archeologických artefaktů.
Časově se geologie s archeologií stýká v oblasti studia kvartéru, nejmladším úseku geologické historie, který je poznamenán existencí člověka. Znalost základních geologických poznatků umožňuje archeologovi optimalizovat terénní výzkum, komplexnější pohled na nálezy a jejich lepší zhodnocení.
Co všechno znamená geologie?
Jak tato odvětví mohou využít ke svým potřebám archeologové? Ukázkovým příkladem propojení geologie a archeologie je petroarcheologie. Abychom celou spolupráci pochopili, je třeba vysvětlit si základní pojmy:
Petrologie
Studuje a zkoumá horniny z hlediska mineralogického složení hornin i jejich vzniku. Člení se na petrologii systematickou (zkoumá nerostné složení hornin, vlastnosti hornin) a na petrologii všeobecnou (zabývá se zákonitosti vzniku a přeměn hornin, genetické vztahy minerálů skládajících horniny). Podle druhu hornin rozlišujeme petrologii hornin vyvřelých, přeměněných a usazených.
Petroarcheologie
Petroarcheologie studuje výběr kamenných surovin v pravěkých společenstvích, mapuje jejich zdroje v krajině a zkoumá jejich osud od místa těžby přes transport až po využití na sídlišti. Za distribucí kamene se skrývají vztahy populace ke zdrojům (např. vlastnické vztahy), pravidelné pohyby lidských skupin (výpravy za surovinami), ale i mezi těmito skupinami navzájem (výměny, dary, počátky obchodu).
Petroarcheologický výzkum lze aplikovat například na pravěké kamenné nástroje. Začněme u nástrojů, vyráběných štípáním, tzv. štípané industrie. U nejvýznamnějších surovin používaných pro jejich výrobu v neolitu a eneolitu se podařilo, také díky petroarcheologii, objevit dílny na jejich zpracování nebo přímo pravěké doly. S konkrétními archeologickými sídlišti tak nyní můžeme spojovat lokality, jako jsou Stránská skála v Brně, Olomučany v Moravském krasu, dobývací centra v Krumlovském lese, doly Tušimice, Skršín či Bečov. Zajímavým petroarcheologickým zjištěním také je, že pro Českou republiku, části Polska, Rakouska a Německa je relativně hojné využívání neobvyklých surovin, jako je křišťál a jeho odrůdy, jaspis, porcelanity nebo silicifikovaná dřeva.
Ale i u nástrojů, vyráběných broušením, nebyla spolupráce archeologů s petrology marná. Jeden příklad za všechny jsou například severočeské pravěké lomy, které byly nalezeny v Jistebsku u Jablonce nad Nisou, ve Velkých Hamrech u Tanvaldu a na dalších lokalitách v této oblasti. Po důkladném studiu konkrétních evropských broušených nástrojů se díky petroarcheologii ukázalo, že surovina na tzv. kopytovité klíny a teslovité sekery z Jizerských hor zásobovala obrovské území střední Evropy od Německa až po Maďarsko.
Petrograficky byly studovány také kameny na drcení obilí z řady našich významných neolitických sídlišť, jako jsou Bylany u Kutné Hory, Mohelnice, Vedrovice nebo Tešetice-Kyjovice. Zde byly obvykle využívány horniny ze širšího okolí. Jiná situace nastala v případě laténských a raně středověkých rotačních mlýnků, tzv. žernovů, kdy existovala síť těžebních center. Podařilo se rozlišit tefrity Kunětické hory, permské ryolitové ignimbrity od Žernosek, kulmské droby až slepence z Hlinska u Hranic a Kosíře u Prostějova nebo třeba turmalinické svory moravskoslezské svorové zóny z Altenhofu v Dolním Rakousku a Čučic u Oslavan na Moravě.
Dalším příkladem, jak může archeologie využívat geologii, je určování drahých kamenů v archeologických nálezech. Tomu zase napomáhá jiný, u široké veřejnosti velmi oblíbený obor:
Mineralogie
Jak už název napovídá, mineraologie je věda o nerostech čili minerálech. Jako minerály se označují anorganické homogenní přírodniny, jejichž složení lze vyjádřit chemickým vzorcem, lišící se navzájem chemickým složením a fyzikálními vlastnostmi.
Při určování drahých kamenů mezi archeologickými nálezy se obvykle používají běžné mineralogické a petrografické metody. Přednost mají metody nedestruktivní, jako je makroskopické určování nerostů (lesk, barva, světelná prostupnost, tvrdost, aj.), pozorování pod stereoskopickým mikroskopem a binokulárem. Běžně se používá tzv. rentgenografická identifikace a spektrografický rozbor. Tyto přesné fyzikální metody určí minerál při velmi malé spotřebě materiálu.
Zajímavé poznatky přinesla také např. metoda infračervené spektroskopie, která se osvědčila při zkoumání jantaru, jenž se v archeologických situacích objevuje relativně často. Pomocí této metody lze rozeznat baltský jantar a odlišit jej od ostatních fosilních pryskyřic. Díky této metodě tak můžeme poznat, zda konkrétní nález je skutečným dokladem severského importu.
U petrologie a mineralogie to však nekončí, společnou řeč nacházejí archeologové s geology i v dalších odvětvích. Ale to si zase necháme na jiné vyprávění….
Článek vznikl na základě společného referátu studentů magisterského studia Ústavu pro archeogii FF UK.
