Zaplňujeme bílá místa v dávné minulosti Nymburska
O tom, že Středočeský kraj je někdy doslova studnicí archeologického poznání, se v Ústavu archeologické památkové péče středních Čech přesvědčujeme dnes a denně. Nejnověji na Nymbursku, kde rozšíření lokality pro rodinné domky v prostoru někdejšího Sadu míru ve Všechlapech iniciovalo další záchranný archeologický výzkum v regionu. Lokalita nám znovu dala pocítit mimořádnou kulturní pestrost, s níž se potkáváme v celém prostoru středního Polabí a žádoucím způsobem doplnila postupně se zahušťující mapu pravěkého a středověkého osídlení okresu.
Během výzkumu byla objevena kolekce bezmála 140 zahloubených objektů, stop po dávném osídlení, které můžeme předběžně členit do několika epoch. Avšak nejen časové zařazení, ale funkce těchto pozůstatků pravěkého a středověkého života jsou rozdílné, neboť to zatím vypadá, že se zde v průběhu tisíciletí odehrávaly různorodé aktivity. Mnohem více informací nám však nálezy prozradí až po svém umytí a prozkoumání.
Spíše ojedinělé nálezy upomínají nás na starý (a možná i časný) eneolit, tedy téměř šest tisíc let starou epochu blízkou impozantnímu asi 3,2 ha velkému dvojitému ohrazení. To zde bylo nalezeno v roce 2012 a je vzdáleno ani ne 50 m od nejsevernějšího bodu naší zkoumané lokality. V mladší/pozdní době bronzové stála však již bezpečně na místě budoucích rodinných domků osada, po které se dodnes zachovaly půdorysy kůlových domů a sídlištních jam. Chata z doby římské a další související sídlištní jámy se oproti tomuto sídlišti uchýlily po svahu níže k vodoteči Klobuš, prakticky až na hranici nivy potoka. Z jedné ze sloupových jam této chaty pochází jeden z nejpřitažlivějších nálezů výzkumu – bronzová spona z 1. stol. n. l., kdy u nás žili známí Germáni.
Těžiště poznatků z výzkumu ale spočine v období o něco mladším, a sice v období raného středověku. Jeho nejstarší horizont (časně slovanský, tedy horizont příchodu Slovanů na naše území, resp. desetiletí poté) je reprezentován částečně zahloubenou chatou (tzv. polozemnicí) s otopným zařízením – kamennou píckou - v severovýchodním rohu. Osídlení, vznikající tak na přelomu 6. a 7. stol. n. l., pokračuje pak jistě i ve století osmém a snad až na práh století devátého. Mladší objekty tohoto chronologického úseku již byly budovány o několik desítek metrů severněji, kde se kumulují v poměrně úzkém okrsku (možná tvořícím celou usedlost). Patří sem i skupina impozantních, někdy skoro dva metry hlubokých zásobních jam na obilí. Bohužel, počet raně středověkých objektů na úzké ploše budoucí komunikace nedovoluje zatím vyřknout hypotézu o přímé kontinuitě osídlení, která by byla pro bádání o raném středověku velmi cenná. Působivým svědkem této epochy je nicméně bronzové kování z 8. století, část bohatých ozdob opasku, které byly pro tuto dobu tak typické.
Výzkum, který by se neobešel bez pochopení investora stavby, jemuž pro něj patří poděkování, znovu doložil význam z hlediska udržitelnosti osídlení velmi kvalitního regionu, v němž bílá místa na dnešní mapě osídlení jsou pouze dílem absence výzkumu, nikoliv nálezů.
