Markomanského bojovníka Sigiswerta pohltily plameny na Pičhoře
Šedý dým ještě pomalu stoupá z pohřební hranice, ale pivo už teče proudem do rohů, které bojovníci lačně nastavují křepčícím tanečnicím. Sigiswert by si jistě přál, aby ho na posmrtné putování vyprovodila pořádná hostina a veselí namísto truchlivého lkaní. Byl by spokojen, na rozloučení s ním dorazili i jeho markomanští příbuzní a přátelé z blízkého i dalekého okolí. Jeho hrdinné činy náležitě oslavili, takže jeho duše teď může s dýmem volně stoupat na svou poslední cestu. A na Sigiswertův velký pohřeb celá vesnice jen tak nezapomene...
Takto jsme se 25. května rozloučili se Sigiswertem, pánem domu pod germánským pohřebištěm Pičhora u Dobřichova. Příběh tohoto malebného návrší na Kolínsku se po téměř dvou tisících letech znovu otevřel roku 1896, kdy zde správce Lichtenštejnského panství v Radimi Jan Waněk při těžbě písku pro obecní silnici objevil první bohaté žárové hroby. Ihned o tom zpravil profesora J. L. Píče, kustoda archeologické sbírky Muzea království českého (dnes Národní muzeum), a během následujících let tu společně s tzv. Píčovou družinou odkryli více jak 130 hrobů s velmi bohatými milodary. Hroby pocházejí z prvních staletí našeho letopočtu a s největší pravděpodobností náleží příslušníkům slavné Marobudovy říše.
Jména a osudy, které byly s místními pohřbenými Germány spjaty, samozřejmě neznáme. V tomto ohledu je archeologie bohužel němá. My jí však můžeme nechat promluvit alespoň formou fiktivních příběhů, které propojíme se všemi dostupnými informacemi z archeologických i písemných pramenů. A o příběhu pičhorského pohřebiště vypráví archeologie také prostřednictvím naučné Stezky Markomanů, kterou zde obec Dobřichov ve spolupráci s naším Ústavem archeologické památkové péče středních Čech a Národním muzeem vybudovala v roce 2014.
Oživit naučnou stezku přes slavné pohřebiště rekonstrukcí skutečného žárového pohřbu se tedy přímo nabízelo. Ale nebyli bychom to my, abychom celé akci nedali také vzdělávací kontext. K dopoledním přípravám jsme tedy přizvali místní školu, abychom nechali děti nahlédnout do života Germánů a jejich zvyklostí. Ovšem ne formou lektorování. Na několik hodin jsme se skutečně proměnili v Markomany a u rekonstrukce germánského domu, který byl na stezce postaven, jsme prostě připravovali hostinu a pohřební roucha a zapojily do toho i děti. Ty se do příběhu pěkně vžily a desítkami zvědavých otázek zjišťovaly, jak Sigiswert zemřel, jak měříme čas, z čeho jsou naše nože nebo jestli si také povídáme pohádky. K celé scéně jsme připojili také komentovanou prohlídku naučné stezky a ukázku replik skutečných archeologických nálezů z Národního muzea. Děti si tak mohly složit kompletní skládanku našeho současného poznání o životě Markomanů v jejich rodném kraji, ovšem v jiné době.
Očividně je to zaujalo, protože mnoho z nich dorazilo na večerní Sigiswertův pohřeb, i s rodinami. Pičhorské návrší bylo skutečně zaplněno, když se do prvních úderů bubnů ozval burácivý hlas démonického kněze, který Sigiswerta svou plamennou řečí vyprovodil na posmrtnou cestu. Jeho spříznění spolubojovníci přineslo tělo na márách, doprovázeni tanečnicemi zahalenými smutečními plachetkami. Společně Sigiswertovi předali své milodary, načež tanečnice odhodily své závoje a rozehrály před hranicí pohřební tanec. Pietní ticho pak ovládlo Pičhoru před zapálením hranice, aby bylo přerušeno hlasitým výskáním při rozlévání slavnostního moku s prvním vyšlehnutí plamenů.
Vypadaly zdejší germánské pohřby před dvěma tisíci lety podobně? Kdo ví. Z informací, které k nim máme, je to možné. Můžeme si ale být jistí, že nebýt archeologie, Pičhora by dnes byla jen opuštěným a dávno zapomenutým kopcem zarostlým borovicemi. Patrně by se na ní v zataženém květnovém odpoledni nesešel celý Dobřichov a nevzpomínal v sousedské družbě na zašlou slávu Marobudovy říše. A z téhle komunitní archeologie by jistě profesor Píč i jeho spolupracovníci měli radost...
Velké poděkování patří panu starostovi Dobřichova Milanu Jíchovi, který stojí za vznikem celé naučné stezky a bez nějž by se tyto akce na Pičhoře vůbec nekonaly.
