Archeopark Pavlov a cesta za lovci mamutů do kraje s pohnutým příběhem
Když procházíme rozverně se vlnícím českým venkovem, jsme zvyklí se kochat krásou přírody, obdivně vzdychat nad nezvyklými útvary, všímat si originální architektury a opatrně pozorovat zvířecí obyvatele našich luhů a hájů. To patří ke standardu každého nadšeného turisty. Ovšem ne každý už krajinu vnímá jako otevřenou knihu, na jejíchž početných stranách můžeme číst její minulost. Každý kousek naší země totiž v sobě ukrývá příběh, který se při pozorném čtení může odvíjet až tisíce let nazpět. Stačí jen otevřít oči i mysl a při svém putování můžeme najednou v naší zemi spatřit události, které nepozorným cestovatelům zůstávají beznadějně skryty.
Inspirací k pátrání po osudech krajiny mohou být třeba oblíbené instituce paměti – muzea. Ovšem vytvořit muzeum, které by své návštěvníky skutečně podnítilo k novému pohledu na jeho okolí, to není jen tak. V květnu otevřený Archeopark Pavlov však tento komplexní přístup sliboval a jelikož je Pálava sama o sobě atraktivním místem vybízejícím k letní cestě, nemohly jsme si tuto novinku nechat ujít. Chladné a deštivé srpnové ráno sice léto moc nepřipomínalo, ale my, tři archeoložky a jedna kunsthistorička, jsme se přesto s očekáváním vypravily jižním směrem.
Pálava lákavá
Okolí Pálavy je totiž archeologií doslova prošpikováno. Lokality jako Pavlov a Dolní Věstonice jsou notoricky známy archeologům celé Evropy a zdejší nálezy se řadí na špičku nejstaršího světového kulturního dědictví. Ještě aby ne, když v době před 25 – 30 tisíci lety byla tato oblast civilizačním a kulturním centrem, které široko daleko nemělo obdoby. Ať už to jsou vědecký rozruch budící otisky textilních struktur z Pavlova, nejstarší realistický portrét v podobě ženské tváře z mamutoviny z Dolních Věstonic nebo proslulá Věstonická venuše, není pochyb o tom, že lidé, žijící zde v poslední době ledové (konkrétně v tzv. gravettienu), byli na vysoké kulturní i myšlenkové úrovni.
Proto zde také v letošním roce vyrostl Archeopark Pavlov, který si klade za cíl toto slavné období v pálavské minulosti ještě více vyzdvihnout. Tým v čele s profesorem Jiřím Svobodou z Archeologického ústavu AV ČR v Brně zde spolu s Regionálním muzeem v Mikulově navrhl moderní expozici, jež je podtržena inovativním architektonickým řešením z dílny architektů Radko Květa a Pavla Pijáčka. K parku jsme tedy navnazeny průjezdem malebným moravským krajem přijížděly zvědavé, jak budou moderní stavby zapadat do impozantního pozadí kopců Pálavy. A rozhodně jsme nebyly zklamány. Bílé pilíře vystupující z terénní vlny svým vzhledem odkazují na bílé vápencové skály, které se v dáli tyčí na vrchu Děvíně. Asymetricky řešený vchod si pohrává s motivem obloukovitých rytin, nalezených zde na kostěných artefaktech, a celek nás tak pro svůj futuristický dojem nenechal odtrhnout oči. Napjatě jsme tedy vstoupily dovnitř, proti proudu času.
Hra světla a prostoru
Setmělý interiér prosvětlovaly zářící vitríny, ale my potlačily touhu vrhnout se rovnou k předmětům, a šly se nejprve spořádaně podívat na úvodní film. A dobře jsme udělaly, neboť toto perfektně provedené audiovizuální dílo poskytuje nejen nezbytnou orientaci v čase, ale také mnoho zajímavého fotografického i obrazového materiálu a hlavně dechberoucí animace ze života zdejších lovců mamutů. Vědecké kresby před námi ožívaly v prostoru, mamuti se proháněli po pálavských pláních, lovci a jejich ženy vytvářeli svá umělecká díla choulíc se u ohně a my se na pár vzácných okamžiků skutečně přenesly do doby ledové. Význam lokality nám připomněly také momentky z prvních archeologických výzkumů, které zde probíhaly, a výjev s návštěvou prezidenta Masaryka přímo v archeologickém terénu pak zdůraznil, jak obrovské pozdvižení musely tehdejší výzkumy ve společnosti budit. Kde jen jsou ty zlaté časy archeologie, ke kterým dnes máme tak daleko!
S obrazy z filmu pak pracovala celá expozice, klasické textové výstavní panely bychom tu hledaly marně. Místo nich jsou totiž na jedné z betonových stěn umístěny širokoúhlé obrazovky, které dávají textovým panelům nový, multimediální rozměr, a svým způsobem také šetří výstavní místo. Třeba taková animace průběhu zalednění v době ledové vynahradí množství klasických mapek s desítkami šipek a barevných ploch. Zdařilé kresby divokých koní, sobů či vlků působí také daleko živěji ve velkorysé ploše než krčící se v malých okýnkách mezi texty. I když nás tato možná budoucnost muzejní práce s textem nadchla, přeci jen bychom ale v proudu obrazů uvítaly více informací i obrazů. Obecně jsme ale didaktickými prvky v expozici byly mile překvapeny, obzvláště využitím světla jako vzdělávacího prvku. A to jak na skládce mamutích kostí, která zde je po archeologickém výzkumu prezentována přímo v terénu, tak i u slavného dolnověstonického trojhrobu. Stačí jen přistoupit a světelné paprsky vám ukáží, na co všechno se díváte, jednotlivé části i celky, a v případě trojhrobu také jeho možnou podobu v době pohřbu. Těžko říci, kolikrát jsme obě projekce zhlédly, ale rozhodně bychom u nich s nadšením dokázaly strávit chvíle ještě delší.
K zastavení také vybízí i zadní část expozice, v jejíž levé části nás zcela uchvátil prosklený podhled vedoucí na hrad Děvičky, tyčící se vysoko nad archeoparkem. Architekti zde pracovali s prostorem a krajinou, a tak nás ke sklu vedoucí dřevěné schody sváděly k tomu se tam posadit, zírat vzhůru a snít o stádech sobů, naháněných nebojácnými lovci. A to se povede málokteré expozici, že v návštěvnících skutečně probudí fantazii a nechá v jejich hlavách ožít minulost spjatou s daným místem.
Zvířata, tváře, šperky i zbraně
Život pod pálavskými vrchy na konci doby ledové reflektují také předměty, které místní lidé používali a vyráběli. Tedy spíše jejich kopie, neboť těch skutečně originálních je zde minimum a jsou to především kamenné nástroje. Bohužel však informaci, že nejde o originály, jsme nenašly. Pro zasvěcené oko je to sice zřejmé a pochopitelné, laický návštěvník ale spíše bude za sklem vitrín očekávat původní archeologické nálezy, stručná informace by tedy byla více než vhodná. V podobě kopií si tak můžeme do detailu prohlédnout téměř všechny známé archeologické nálezy z pozdní lovecko-sběračské éry. Vstupu vévodí mamutí kel s pravděpodobnou rytinou pavlovského reliéfu, považovaný za nejstarší zobrazení mapy, potkáme také loutku šamana z Brna z Francouzské ulice, ženskou tvář vyřezanou z mamutoviny z Dolních Věstonic, Věstonickou, Willendorfskou, Moravanskou i Petřkovickou venuši, množství kostěných šperků a závěsků, plastiky sobů, lvů, mamutů i medvědů a samozřejmě také množství zmíněných kamenných nástrojů. Ač předmětů není málo, přesto bychom si dovedly představit, že by prostorný a chladný interiér snesl více, a to jak předmětů, tak i informací. A že by také neuškodila možnost přímého kontaktu s některými kopiemi. Shodou okolností jsme se na tom shodly i s jedním z místních obyvatel, který se s námi, jak je zde zvykem, pustil do družného hovoru při večerním ochutnávání místního, tentokrát současného a tekutého, dědictví. Porovnat svůj profesně ovlivněný pohled s někým mimo obor tedy nebylo od věci a náš názor to jen utvrdilo.
Krajina jako kalendář věků
Na druhou stranu, možností dalšího archeologického poznávání je v okolí ještě dost, i když se nám zdá, že běžný návštěvník nemá moc možností je odhalit. Tyto památky by si totiž zasloužily daleko více péče a propagace, než jaká je jim věnována. Třeba takový známý profil u Dolních Věstonic, který je pro svou obsáhlost vrstev z několikatisícileté minulosti nazýván Kalendář věků. Nebo muzeum v Dolních Věstonicích s obřím reliéfem venuše hned před dveřmi. Nebo, ze své podstaty nejvýraznější památka, hrad Děvičky, který je minimálně od 13. století dominantou zdejšího kraje a z nějž můžeme shlížet do širého okolí, vstřebávat historické a archeologické dojmy a projektovat je do krajiny. Nebo Mušov, v jehož pohnutém osudu se mísí jak slavná archeologická minulost spojená s římským táborem a bohatým hrobem germánského velmože, tak minulost nedávná a smutná. Budete-li z trosek Děviček důkladně pozorovat Novomlýnské nádrže ve směru za Dolními Věstonicemi, uvidíte uprostřed vodní hladiny věž. Je to kostel sv. Linharta, to jediné, co zbylo ze vsi Mušova po zatopení v roce 1987. Brutální přístup k historickým místům i lidským životům tak ukazuje jeden z možných způsobů, jak se mohou zánikem rodit budoucí archeologické lokality. Zároveň z vody čnící kostelní věž jako vztyčený prst upozorňuje, že bychom se měli některých svých činů v budoucnu vyvarovat a na svou minulost nezapomínat. Ať už to jsou dávní lovci mamutů, nebo dosud žijící obyvatelé mrtvého Mušova. Všichni se do našeho rodného kraje nesmazatelně zapsali a jejich stopy v něm budou patrné ještě dlouho po nás.
Pro více informací o archeoparku navštivte jeho webové stránky.
