Nemoci našich předků (1): DISH neboli Forestierova nemoc
Možná vás to překvapí, ale mnoho nemocí zdaleka není doménou dneška. Antropologie dokládá, že kořeny celé řady chorob je nutné hledat již v dávné minulosti. V novém seriálu Nemoci našich předků vám představíme některá známá i méně známá onemocnění.
Termínem DISH neboli difuzní idiopatická hyperostóza skeletu označujeme soubor degenerativně produktivních změn na pohybovém aparátu nejednotného původu. Zahrnuje zvláštní druh spondylózy páteře (nezánětlivé, degenerativní onemocnění) označovaný jako Forestierova nemoc, osifikaci (kostnatění) úponů některých vazů a šlach na určitých predilekčních (nejčastěji chorobou napadaných) místech.
Forestierova choroba se podílí na vzniku různě rozsáhlých obratlových bloků. Vyskytuje se obvykle ve vyšším věku, nejčastěji mezi 50. a 80. rokem života. Muži jsou postiženi dvakrát častěji než ženy. Změny jsou zpravidla lokalizovány ve střední či dolní hrudní páteři, méně často v krčním oddílu. Zasažení bederních obratlů je jen zcela výjimečné. Pro Forestierovu nemoc je typický vznik masivního pruhu z novotvořené kostní tkáně na přední (břišní) straně postižených obratlových těl, který připomíná stékající vosk (častěji se nachází na pravé straně). Ve své celé délce vyčnívá kostěný pruh nad povrch páteře, a to jak v úrovni obratlových těl, tak i v místě meziobratlových štěrbin, nad kterými se vlnitě vyklenuje. U čisté formy Forestierovy nemoci nedochází ke snížení meziobratlových destiček a jim odpovídající meziobratlové štěrbiny si zachovávají normální výšku. Po obvodu terminálních plošek obratlových těl, v místech, která nejsou překrytá osifikačním pruhem, nevznikají okrajové osteofyty (kostěné výrůstky po obvodu kloubních ploch u artroticky změněných kloubů). Typickým znakem nemoci jsou také nezměněné meziobratlové klouby.
Změny typické pro Forestierovu chorobu byly zaznamenány na osteologickém materiálu z mnoha různých archeologických nalezišť. Nejstarší nález DISH je popsaný již u neandrtálce nalezeného v jeskyni Shanidar v Iráku (73 000 až 40 000 let). Na našem území k nejstarším nálezům tohoto druhu patří například nález z období eneolitické Jevišovické kultury z lokality Žerotice: muž, 40–50 let, hyperostotické změny v oblasti C3-C5 a na přechodu páteře hrudní a bederní umístěné typicky na pravé straně obratlových těl (Bozděch 1988). Mladší nález je pak znám z 9. stol. z Druhého pohřebiště na hradišti Valy u Mikulčic: Hrob 762, muž, 40-50 let, těla pěti obratlů thorakolumbálního (hrudní-bederní) přechodu spojena masivními osifikacemi lokalizovanými výlučně vpravo a (ventrálně) na břišní straně (Stloukal 1976).
Přesto je velice pravděpodobné, že dosud byl zdokumentován pouze zlomek ze všech případů. Hlavním důvodem je fakt, že tato choroba byla vyčleněna jako samostatné onemocnění teprve v roce 1950 a po celé řadě odborných diskusí vstoupila do medicínského povědomí až mnohem později. Také současné začlenění mezi degenerativně produktivní nemoci je výsledkem novějších studií. Z tohoto pohledu by jistě bylo zajímavé přehodnocení všech nálezů degenerativně produktivních projevů na kostech v jednotlivých paleopatologických výzkumech.
Sama jsem se s tímto typem onemocnění setkala během své praxe antropologa již několikrát. Nejprve v roce 2002 při zpracovávání kosterních pozůstatků ze zrušeného hřbitova kolem kostela svatého Mikuláše ve Znojmě. Kosterní pozůstatky nalezené v kryptě kostela pocházejí z období od konce 16. století až do druhé poloviny 18. století. Zde bylo nalezeno 19 obratlových bloků z hrudních obratlů (10 bloků ze 4 obratlů, 5 bloků z 5 obratlů a 4 bloky ze 6 obratlů).
Podruhé na pohřebišti z mladší doby hradištní v Mladé Boleslavi při výzkumu v roce 2010, zde byly projevy difuzní idiopatické hyperostózy skeletu (DISH) zachyceny u dvou mužů ve věku 45–55 let (Hrob 6 a 28). U muže z Hrobu 6 byl obratlový blok Th5–Th11. Na obratlích Th2–Th4 pak byly slabé osteofyty, na Th12–L1 výrazné osteofyty.
Vysvětlivky k obrázku: 1. Pruh z novotvořené kostní tkáně, který připomíná stékající vosk.
2. Nedochází ke snížení meziobratlových destiček (meziobratlové štěrbiny si zachovávají normální výšku). 3. Po obvodu terminálních plošek obratlových těl nevznikají okrajové osteofyty. 4. Typickým znakem nemoci jsou také nezměněné meziobratlové klouby.
Potřetí při zpracovávání kostnicového materiálu z Bělé pod Bezdězem z roku 2014.
Stručný přehled terminologie
Deformační artróza (arthrosis deformans) je nezánětlivé onemocnění kloubů nejasného původu. Podle anglického sloganu (wear-and-tear) jde o postupné opotřebování kloubních ploch.
Deformační spondylóza (spondylosis deformans) je považována za páteřní lokalizaci deformační artrózy. Vyskytuje se, podobně jako degenerativně produktivní změny na kloubech končetin, především u jedinců vyššího věku, častěji u mužů než u žen.
DISH (Diffuse Idiopathic Skeletal Hyperostosis) je označení pro soubor degenerativně produktivních změn na pohybovém aparátu nejednotného původu. Zahrnuje zvláštní druh spondylózy páteře označovaný jako Forestierova nemoc, osifikaci úponů některých vazů a šlach na určitých predilekčních místech. Začíná v pozdějším věku. Nezasahuje meziobratlové klouby.
Bechtěrevova nemoc, ankylozující spondylitida (spondylarthritis ankylopoetica) je chronické zánětlivé systémové onemocnění pojivových tkání nejasného původu. Nemoc postihuje především křížokyčelní klouby a páteř. V konečném stadiu choroby vzniká úplná ankylóza páteře v podobě „bambusové tyče“. Začíná v mladším věku. Zasahuje meziobratlové klouby.
Jelikož je velmi častá záměna DISH s onemocněním, které má na páteři podobné projevy, připojujeme zde rovněž obsáhlejší popis tzv. Bechtěrevovy nemoci.
Bechtěrevova nemoc
Bechtěrevova nemoc je chronické zánětlivé systémové onemocnění pojivových tkání nejasného původu. V současné době převládá názor, že se jedná o autoimunní zánětlivý proces, který je svými projevy blízký revmatoidní artritidě.
Běchtěrevova nemoc postihuje především křížokyčelní klouby a páteř (tzv. ascendentní forma), výjimečně také velké končetinové klouby (tzv. rhizomelická forma nejčastěji postihuje kyčle a kolena). Vyskytuje se převážně u mužů, začátek bývá obvykle mezi 18 až 30 lety. Většinou jsou nejprve revmatoidním zánětem zasaženy oba křížokyčelní klouby, což má za následek jejich úplnou ankylózu. Celý proces pak postupuje z křížové oblasti vzestupně na celou páteř anebo její větší část. Zánětlivé změny se objeví v meziobratlových a většinou také i v kostovertebrálních (obratel-žebro) kloubech. Dochází k postupné osifikaci jak dlouhých vazů páteře podél obratlových těl a oblouků, tak také krátkých vazů mezi obratlovými výběžky. Současně osifikují fibrózní prstence meziobratlových plotének. V konečném stadiu nemoci vzniká úplná ankylóza páteře v podobě takzvané ,,bambusové tyče“. Většinou je celá ztuhlá páteř výrazně kyfoticky (obloukovitě směrem dozadu) ohnutá s vrcholem zakřivení mezi šestým až osmým hrudním obratlem. Na rentgenovém snímku mají v boční projekci těla obratlů čtvercový tvar, neboť konkavita ventrální plochy (dutý prostor na břišní straně) obratlových těl je vyplněna zosifikovanými dlouhými vazy páteře. Meziobratlové štěrbiny jsou normálně široké, kostěné spoje mezi obratli jsou lokalizovány periferně, výhradně v místě páteřních vazů.
Ukázkou typické ankylozující spondylitidy byly srostlé obě pánevní kosti s křížovou kostí (mužský jedinec). Ke srostlé pánvi byl přirostlý blok 5 bederních obratlů a navíc zde byl vytvořen jeden nadpočetný bederní obratel (bederních obratlů bylo tedy celkem 6), který byl přirostlý ke křížové kosti.
Muž z Mladé Boleslavi 2010 ve věku 30–35 let (Hrob 31) trpěl ankylózou obou křížokyčelních spojení. Páteř zatím nevykazovala typický pokročilý obraz nemoci.
Citovaná literatura:
Bozděch, Zdeněk. (1988): Difusní idiopatická skeletární hyperostosa (DISH) na mužské kostře ze Žerotic (Jevišovická kultura). In: Jelínek, Jan – Dočkalová, Marta, ed., Nové nálezy a názory v paleopatologii. Brno: Moravské muzeum – Ústav Anthropos, s. 45–52.
Stloukal, Milan. (1976): Druhé pohřebiště na hradišti „Valy“ u Mikulčic. Památky archeologické, roč. LVIII, č. 1, s. 272–319.
Doporučená literatura (DISH):
Aufderheide, A. – Rodríguez–Martin, C. (1998): The Cambridge encyclopedia of human paleopathology. Cambridge: Cambridge university press. s. 94–99.
Burt, N. M. – Semple, D. – Waterhouse, K. – Lovell, N. C. (2013): Identification and interpretation of joint disease in paleopathology and forensic anthropology. Department of Anthropology, University of Alberta, Edmonton, Canada, s. 64–65.
Horáčková, L. – Strouhal, E. – Vargová, L. (2004): Základy paleopatologie. In: Malina, J., ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 15. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM – Masarykova univerzita v Brně – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. s. 58–60.
Mann, R. W. – Hunt, D. R. (2005): Photographic regional atlas of bone disease: a guide to pathologic and normal variation in the human skeleton, 3rd ed. s. 77–78.
Ortner, D. (2003): Identification of pathological conditions on human skeletal remains. Washington: Academic Press. s. 558–560.
Pinhasi, R. – Mays, S. (2008): Advances in human palaeopathology. West Sussex: John Wiley & Sons. s. 83.
Waldron, T. (2009): Palaeopathology. Cambridge: University Press. s. 73–77.
Odborný text a fotografie: Petra Beran-Cimbůrková.
Redakční úprava: Julie Tomsová
