Pod pokličkou archeologie (3)

Dnes společně nakoukneme na zpracování nejhojněji nacházeného typu artefaktů, a to keramiky. Projdeme společně jednotlivé fáze jejího zpracování až k vysněné celé nádoby. Cestou navštívíme i laboratoř Ústavu archeologické památkové péče středních Čech, ve které pracuje naše kolegyně Anežka, která má na starost restaurování keramických nádob.

Díl 3.

Restaurování keramiky aneb archeologické puzzle

Podruhé spatřují keramické nádoby světlo světa na archeologickém výzkumu. Málokterá z nich se ale zachovají v jednom kuse, což můžeme připsat na vrub zubu času stejně dobře jako činnosti kořenů rostlin či některý živočichů. Větší šanci na nález celé nádoby máme na pohřebištích v rámci pohřební výbavy zatímco na sídlištích nacházíme převážně ty rozbité na desítky kousků. Jen si vzpomeňte na první díl našeho seriálu (odkaz) a jaké množství (banánových) krabic nálezů z výzkumu v Plaňanech čeká na zpracování v depozitáři - jde o 370 beden s 5 625 sáčky.

Jak již jste se mohli dočíst v pilotním díle našeho seriálu, tak jsme se s nálezy rozloučili v momentě, kdy byly očištěné a popsané přírůstkovým číslem uloženy do depozitáře. Tam tedy vyčkávají než se jich ujme archeolog, který podle seznamu vyhledá všechny sáčky s materiálem, který byl nalezen v jednom objektu. Pod takovým objektem si můžete představit např. výplň jámy na obilí či jámy s odpadem nebo třeba i hrob. Obsah jednotlivých sáčků si rozloží před sebe, aby zjistil jaké nádoby jsou v daném souboru zastoupeny, z jakého období a zdali je možné některé nádoby rekonstruovat. Pokud ano, odesílá celý soubor do keramické laboratoře v pražských Strašnicích.

Běžná pracovní náplň naší restaurátorky keramických nádob začíná tím, že si přivezené střepy rozloží, aby je mohla hromadně prohlédnout a zjistit “co k čemu patří”. Následuje činnost, která se nápadně podobá skládání puzzlí, však s jedním zásadním rozdílem. Restaurátorka přesně neví, kolik rozbitých nádob se před ní v hromadě jednotlivých keramických zlomků schovává, popřípadě jestli nádoba, která se začíná pomalu rýsovat, má všechny potřebné “dílky” a bude ještě někdy opět kompletní. Znáte ten pocit, kdy nemůžete najít poslední puzzlík? Tak si představte, že dílků máte jen polovinu z několika různých nádob a nedej bože ještě zkroucených žárem….a ve 3D. Chce to nemalou trpělivost.

Při přemítání, které střepy k sobě patří, nám na první pohled pomůže barva či složení keramické hmoty, dekorace, stopy po vytáčení na kruhu, tloušťka střepu nebo tvar okraje či dna. Když se podaří najít zlomky, které do sebe pasují, jsou k sobě nejprve dočasně slepeny papírovou lepící páskou a poté naostro pomocí vodou ředitelných disperzních lepidel jako například PVAC: Dispercoll D2 a D3. Lepidlo se nanese na zlom střepu v přiměřeném množství, aby po spojení střepů k sobě jeho nadbytek nepřetekl na stěny nádoby. A jak si restaurátor pomůže, aby nemusel po celou dobu schnutí střepy držet a tisknout k sobě? Střepy jednoduše secvakne svorkami a postaví ho do misky naplněné pískem. Chcete vědět více? Prohlédněte si náš fotoreport Kde střepy promlouvají aneb na skok v laborce.

Obr. 1: Naše kolegyně Anežka Šimečková při restaurování zásobnice z Plaňan.

Jen zřídkakdy se podaří znovu sestavit kompletní nádobu. To však restaurátora nezastaví v rekonstruování původního tvaru nádoby! Mezery po chybějících střepech lze vyplnit sádrou pomocí formičky z dentálního vosku. Zaschlou sádru je poté potřeba uhladit smirkovým papírem. Pro některé restaurátory je tímto práce hotová, jiní se mohou ještě pustit do malování sádrových částí v barvě a s dekorací nádoby.

Nyní se může nádoba vrátit do svého trvalého bydliště, depozitáře a nebo se vydat do muzea prezentovat dobu, ve které byla stvořena a používána.