Pod pokličkou archeologie (10): Detektory kovů
Ve správných rukou může být detektor kovů prospěšným nástrojem, který například napomáhá objevení drobných kovových předmětů nebo předcházet jejich zničení během archeologických výzkumů. Na to, jak detektory kovů fungují a nebo co se může stát, pokud jsou užívány neoprávněně, jsme se zeptali Mgr. Balázse Komoróczyho, Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR v Brně.
Co je a jak funguje detektor kovu?
Detektor kovů v pojetí zúženém na kontext archeologie je přístroj, jehož pomocí lze bez přímého kontaktu identifikovat přítomnost kovových předmětů pod povrchem terénu. Funguje na principu geofyzikálních přístrojů, pomocí vysílaného primárního magnetického pole vyvolává u vodivých předmětů v zemi vznik sekundárního magnetického pole. Vybuzení prvního a detekce druhého se dějí cívkou na konci přístroje, v níž sekundární magnetické pole indukuje měřitelný, časově proměnný napěťový signál. Trvání obou magnetických polí je velmi krátkodobé, přičemž napěťový signál sekundárního magnetického pole odeznívá v čase závislém na tvaru, vodivosti i hloubce uložení předmětu. Díky této skutečnosti lze na přístrojích (pochopitelně úměrně kvalitě jejich provedení) nastavit, resp. použít již továrně nastavenou diskriminaci. Zjednodušeně řečeno touto diskriminací lze dosáhnout toho, aby detektor měřil jen určitá pásma napěťových signálů. Jednotlivé hlavní typy kovů logicky mají podobné magnetické vlastnosti, stejně tak i podobné magnetické pole se utváří kolem předmětů s určitými charakteristickými tvarovými parametry. Proto lze alespoň rámcově vyselektovat např. napěťové signály vysílané železnými předměty nebo třeba drobnými mincemi, a přístroj nastavit na primární detekci těchto signálů. Není to samozřejmě stoprocentní, vstupuje do toho i řada dalších faktorů (např. typ a aktuální stav půdy, poloha předmětů v zemi, atd.), ale dlouhodobou uživatelskou praxí s přiměřeně kvalitním přístrojem lze dosáhnout velmi vysoké míry úspěšnosti diskriminace.
Kdy a k čemu archeologové používají detektor kovu?
Nejspíš je to individuálně rozlišné a závislé na vybavenosti jednotlivých pracovišť, nicméně by archeologové zásadně měli detektor užívat prakticky při jakékoliv terénní činnosti, při systematickém, preventivním i záchranném výzkumu. Mohou je plnohodnotně využívat jako nástroj málo invazivní prospekce, při níž v předem nastaveném schématu lze systematicky prozkoumat lokality různých velikostí i typů ze všech metalických etap minulosti. Předpokladem smysluplnosti takového konání je pochopitelně nějaká předem formulovaná strategie a adekvátně zvolený metodický postup (např. u takové detektorové prospekce lze zvolit i přiměřenou, odborně zdůvodnitelnou formu diskriminace signálu, není nutné sbírat vše).
Zcela nezbytně by archeologové pak měli používat detektor při vlastním terénním výzkumu, a to již od okamžiku, než se začne odstraňovat svrchní půdní kryt. Začínat terénní výzkum a detektorovou prospekci až poté, co již bagr odstranil ornici je obrovskou, dnes již odborně neobhájitelnou chybou vedoucí ke ztrátě množství důležitých dat. Detektor by měl být nasazen ovšem i při exkavaci výplní objektů, přičemž v této fázi již nedoporučuji provádět diskriminaci. Není však nezbytné separátně vyzvedávat všechny předměty „vysílající signál“. Již i jen označením míst se signálem lze předejít nechtěnému rozbití větších kovových předmětů nářadím nebo ztrátě drobných, obtížně postřehnutelných artefaktů.
Je třeba ovšem objektivně říct, že efektivita využívání detektoru je opravdu silně závislá na intenzitě jeho užívání, na uživatelské praxi. Většina archeologů nemá tolik kapacit a času věnovat se této činnosti, aby se mohli považovat za zkušeného uživatele. Výrazně lepších výsledků tudíž dosáhne, když pro nasazení detektorů v terénu má k dispozici pomocníky s kvalitními přístroji a s dlouhodobou praxí. Ty lze logicky najít mezi lidmi, kterým říkáme tzv. detektoráři.
Na archeologických lokalitách však často potkáváme i tzv. detektoráře, osoby bez archeologického vzdělání hledající nálezy pomocí detektoru. Je to vůbec legální? Jaký na to máte názor?
Ty otázky musíme trochu rozložit, protože se na ně nedá jen jednoduše odpovědět. Zkusme se nejprve podívat na to, co říkají zákony. Hned úvodem je třeba říct, že u nás není jediný paragraf, který by výslovně upravoval užívání detektorů kovů v archeologii. Přitom nás k tomu naše právo zavazuje. Na rozdíl od často vyslovovaného mylného tvrzení nás nezavazuje k jeho zákazu či povolení, jen k tomu, že nějakou obecně platnou úpravu pro tuto činnost vytvoříme.
Podle platných legislativních norem lze v ČR detektory kovů legálně prodávat i kupovat a lze je užívat k nespecifickému hledání. Ochranu archeologického kulturního dědictví na území České republiky upravuje Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná; Sbírka mezinárodních smluv č. 99/2000) a zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů v § 21-24. Ten jednoznačně říká, že archeologický výzkum, jehož součástí je i cílené vyhledávání archeologických nálezů, mohou provádět jen k tomu oprávněné organizace. Takže když běžná fyzická osoba bez vazby na oprávněnou organizaci vyrazí hledat, zákon neporušuje. Vyrazí-li hledat archeologické nálezy, jedná přitom nezákonně.
Zákon o žádné „archeologické lokalitě“ nemluví, takový status u nás ani de iure neexistuje, je to jen náš oborově vžitý výraz. Legislativně upravenou formu ochrany mají jen kulturní a národní kulturní památky, mezi něž je zařazeno jen nepatrné procento všech archeologických nalezišť. U nich lze relativně snadno identifikovat jak památkovou kvalitu, tak třeba i plošný rozsah. Ta zbývající v zásadě nemají žádný odlišný status, než například běžné pole. Také je nelze vždy jednoznačně kvalitativně či prostorově vymezit a v některých případech doposud ani nemusela být objevena. Samozřejmě i pro ně platí, že archeologický výzkum na nich může provádět jen k tomu oprávněná organizace.
Trochu bych polemizoval s výrazem „osoby bez archeologického vzdělání“ v položené otázce. Formální vzdělání není z pohledu legality hledání vůbec podstatné. Samo o sobě nezaručuje žádnou kvalitu a dokonce ani automaticky nezakládá na právo provádět archeologický výzkum. Klíčem v celé věci včetně detektorového hledání je oprávněná organizace. Ta získává oprávnění (přičemž mimo jiné i dokládá příslušné vzdělání), ta zodpovídá za výkon svého oprávnění a v rámci svých interních rozhodovacích procesů určuje, která osoba nějakou činnost při výkonu oprávnění té organizace může vyvíjet. Vůbec není nutné, aby některé z těchto činností dělali lidé s formálně dosaženým archeologickým vzděláním, a je také jasné, že mnohé z nich bez takového vzdělání de facto dělat nelze. Hledáním detektorem kovů tudíž oprávněná organizace zcela legálně a legitimně může pověřit i osobu bez archeologického vzdělání.
Otázka sice směřovala k samotnému hledání, ale neméně podstatnou částí celého problému je i to, co je při hledání – ať již cíleně nebo jen tak nahodile – nalezeno. Jde o archeologické nálezy ve své plné komplexitě, tedy nikoliv jen jako jednotlivé předměty, ale především jako nositelé širokého spektra informací. Toto je klíčové zdůraznit, protože je mylnou představou, že veřejnost vlastnictví archeologických nálezů nárokuje jen proto, aby muzea měla plné vitríny (a když už jsou, tak přece není důvod do nich další dávat). Veřejnost financuje obor archeologie právě proto, aby pro ni dokázala průběžně to množství v archeologických nálezech dosud skrytých informací přetavit v nové poznatky, v stále přesnější a pestřejší znalost naší minulosti, a to vše následně jí vracela všemi možnými a dostupnými nástroji. Ačkoliv rozhodně není každý člen veřejnosti v ČR konzumentem všech výstupů archeologie, prakticky každý (často aniž by si to uvědomoval) někdy již na nějaký její výstup narazil, použil či nějak se takový výstup v jeho životě projevil. Upřít archeologii možnost poznávat archeologické nálezy je jako postavit z veřejných prostředků přehradu na výrobu elektřiny a nechat přitom nějakou soukromou osobou odklonit tok řeky, která ji měla napájet.
Platný zákon zcela jednoznačně říká, že archeologické nálezy jsou bez ohledu na místo nálezu a osobu nálezce majetkem veřejnosti. V dikci zákona toto veřejné vlastnictví vykonávají kraje (pro zjednodušení ponechme nyní stranou výjimky zahrnující další možné veřejné vlastníky). Kraje pro správu tohoto veřejného majetku zřizují instituce, které mohou provádět archeologický výzkum nebo uchovávat archeologické nálezy (většinou se jedná o jednu a tu samou organizaci, typicky především o muzea). Podle definice platného zákona je archeologickým nálezem „věc (nebo soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku“. Na rozdíl od mnoha jiných zemí stáří archeologických nálezů u nás není vymezeno letopočtem a diskuse o tom, kam sahá novověk, by mohla být nekonečná. V této neujasněnosti se ovšem skrývá právě potenciál pro archeologické vzdělání či přesněji erudici: je třeba umět rozpoznat mezi těmi především mladšími předměty a jejich kontexty ty, které má smysl pokládat za archeologický nález a které nikoliv. Směrem k detektorovému hledání význam tohoto aspektu spočívá v tom, že je opravdu nutné, aby každý nalezený předmět prošel odborným posouzením a byl z množiny archeologických nálezů případně vyřazen na základě odborného posouzení.
Z toho všeho, co jsem zde uvedl, je zřejmé, že člověk s detektorem kovu v ruce může jednat legálně i nelegálně, může naše společné národní bohatství rozvíjet, ale také významně poškozovat. Legálně a přínosně lze hledání detektorem provádět v rámci činnosti oprávněné organizace, podle předem dohodnutých pravidel, po osvojení postupů zaručujících, že při hledání nedojde v rámci získání jedné informace ke ztrátě jiné, v rámci odborně smysluplné koncepce. Není v tom třeba vidět hned něco, co je pro běžného tzv. detektoráře absolutně nedostupné. Kritéria takové legální a smysluplné činnosti plně splňuje i individuální hledání prováděné v souladu s příslušnou oprávněnou organizací např. na zemědělsky obdělávaných polích, kde je technikou, chemií a bohužel i zloději archeologických nálezů neustále ohrožováno obrovské množství velmi důležitých archeologických nálezů. Takto spolupracujících detektorářů je v ČR poměrně významné množství již i nyní a můj názor – ve shodě s většinovým míněním v oboru – je, že představují pro archeologii přínos a zaslouží si podpory jak ze strany oboru, tak i ze strany zákonného vlastníka archeologických nálezů.
Ti, kteří cestou legální spolupráce nejdou, se vystavují sankcím, které legislativa v ČR nastavila velmi mírně. Přesto např. provádění archeologického výzkumu bez oprávnění či prodej archeologických nálezů bez osvědčení jsou přestupky s možností uložení pokuty až do výše čtyř, resp. pěti miliónů korun. Zatajení věci, poškozování cizí věci a zneužívání vlastnictví jsou pak přímo trestnými činy.
V novinových článcích se dočteme, že nálezce obdržel odměnu. Jak je určena výše odměny? Jak to vypadá v praxi - dostává odměnu pouze náhodný nálezce nebo i ten, kdo použil detektor kovu a nález sám bez odborného dohledu vykopal?
Opět se nejprve podívejme, co říká zákon. Archeologické nálezy splňující kritéria náhodného nálezu (tedy také bez užití detekční techniky vhodné k jejich objevení), učiněné například při lesnických či zemědělských pracích, je třeba neprodleně oznámit příslušné oprávněné organizaci (lze tak učinit i prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo). Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky příslušnou oprávněnou organizací, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po oznámení. Postupuje-li nálezce takto, náleží mu právo na odměnu. Odměnu poskytuje krajský úřad do výše ceny materiálu, je-li archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních případech až do výše deseti procent kulturně historické hodnoty archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Nálezce má dále právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem.
Toto je standardní postup s nálezcem, jenž na odměnu má výslovně zákonný nárok. Pokud se někde v tisku objeví, že je vyplacena odměna někomu, kdo nález učinil s detektorem (nevím, zda tomu tak je, to bychom pro větší přesnost museli prostudovat každý případ individuálně), tak se nejedná o zákonnou nýbrž o individuální odměnu. Nejspíš se v těchto případech zákonný vlastník (kraj) se po poradě s vlastní odbornou oprávněnou organizací rozhodl udělit finanční odměnu detektoráři, protože usoudil, že si to zaslouží. Na tento postup má právo, přičemž znovu opakuji, že zákonný nárok na odměnu při současné platné legislativě v ČR pro nálezce s detektorem nevzniká. Já jednoznačně souhlasím s tím, aby vlastník archeologických nálezů spolu se svými oprávněnými organizacemi vytvářely podmínky pro odměňování těch spolupracovníků, kteří splňují kritéria legální spolupráce, jak jsem je popsal v předchozí odpovědi. Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů se nemusí jednat o finanční odměnu. Platit za každý nález se nedá a těžko můžeme po veřejnosti chtít, aby z daní zaplatila za svůj majetek. Je celá řada dalších forem odměňování, přitom ta největší často bývá to, že z těch lidí učiníme naše legální občanské spolupracovníky, věnujeme se jim, oceníme jejich přínos a otevřeme jim prostor pro uplatnění v rámci tzv. občanské vědy.
Jaká je situace s detektoráři v zahraničí?
Komplikovaná, detailně by to bylo na hodně dlouhé povídání. Je třeba říct, že srovnání se vzory v jiných zemích, i třeba v těch sousedních, jsou vždy trochu kulhavá, protože ty rozdíly nejsou jen v jednom či dvou paragrafech o detektorovém hledání, ale také v jejich širší provázanosti se základními parametry právních systémů. Významně se též jednotlivé země liší v důležitých charakteristikách společnosti, v tom, z jakých kořenů ta, která společenská morálka a obecné historické vědomí vyrůstá, jaká je právní i individuální disciplína jejích členů, jaké jsou hlavní rysy vlastnických poměrů, atd. Obecně je přesto možné konstatovat, že řešení oscilují mezi liberálním přístupem k detektorovému hledání, poměrně dobře fungujícím v zemích se značnou vlastní právní disciplínou obyvatelstva, až po země snažící se problém řešit silně restriktivním přístupem. Existuje však poměrně dost mezních forem řešení mezi těmito póly. Chtěl bych jen upozornit na to, že v žádné zemi neexistuje zcela volné hledání a vyzvedávání čehokoliv a kdekoliv ze země, všude hledání nějakým omezením podléhá. Také bych rád ale připomněl, že nikde, ani v zemích s nejvíce restriktivní legislativou, se nepodařilo kriminalitu páchanou na archeologických památkách vymýtit. Kdo chce archeologické nálezy krást, dokáže to stejně. A motivací v téměř neregulovaném prostředí sběratelů k tomu najde vždy dost. Přesto, že se někdy daří orgánům výkonu práva některé pachatele postihnout, je to neustálá honba kočky za vlastním ocasem a s archeologií a jejími problémy již nemá moc co dočinění.
Co si myslíte o situaci s detektory kovů v České republice a co podle vás ji může zlepšit?
Myslím, že jsem již částečně v předchozích bodech odpověděl. Situace s detektory v ČR je podle mého individuálního názoru dost podobná obecným právním a společenským poměrům v zemi včetně pozitiv i negativ, nejrůznějších antagonismů a zbytečně vyhrocených postojů. Jako archeolog bych to detailněji v kontextu tohoto rozhovoru nechtěl rozvádět. Situace s detektory je realitou naší profese a musíme umět v těchto poměrech hledat řešení a modus vivendi. Leitmotivem a hlavní motivací nás všech by přitom měla být snaha zachránit maximální množství movitých archeologických památek před zcizením, prodejem na černém trhu či zákoutími nepřístupných a neznámých soukromých sbírek.
Prosazení rozumných zákonných úprav detektorového hledání v současných poměrech nevidím jako reálné. Pozitivem tohoto pesimistického pohledu je, že snad není příliš reálné ani prosazení nějaké devastující formy zákona. Archeologie jako obor ovšem dokáže i nyní přispět ke zlepšení situace, jen to vyžaduje úsilí, trpělivost, určitou míru asertivity a ochotu přistoupit na změnu některých vžitých paradigmat oboru z druhé poloviny 20. století. Detektorové hledání není černobílé, není v něm jen zlo a dobro, přesto, že vyhraněné pozice nepostrádá. Mezi zhruba 20 až 35 tisíci lidí s detektorem je značný počet těch, kteří zároveň představují významnou a aktivní část společenského zázemí našeho oboru. Nadprůměrně se zajímají o historické vědní disciplíny, navštěvují muzea a přednášky, kupují publikace, sledují nás v digitálním prostoru a zajímají se o nové výsledky výzkumů. Přistoupíme-li k této skupině s vhodně zvolenou komunikační strategií, dokážeme jí nabídnout dostatečně atraktivní prostor pro občanskou participaci na činnosti archeologických institucí, dokážeme je aktivně zapojit do společného a sdíleného procesu poznání naší minulosti. Ať se nám to líbí nebo ne, mají na to právo. My máme právo tomuto konání vytvářet odborně smysluplné mantinely, nikoliv však jej automaticky odmítat. Toto jsou základní východiska společného programu, který již druhým rokem rozvíjí i můj tým ve spolupráci s Jihomoravským krajem pod názvem Společnými silami za poznáním společného archeologického dědictví. Doporučuji navštívit naše webové stránky archeologiemusov.cz, kde je k projektu řada detailních informací i hmatatelných výstupů.
Co může kolemjdoucí člověk udělat, když takového hledače uvidí?
Na to neexistuje návod a je to závislé na naturelu konkrétního člověka a také na okamžitém vnímání celé situace. Obecně platí, že máme právo se zajímat o to, co se děje s naším společným majetkem včetně kulturního dědictví. Vždy se můžeme zeptat, co dotyčný hledá. Jsme-li místní a hledač nikoliv, vždy ho můžeme upozornit na to, kde se nachází místně příslušné archeologické pracoviště či obecní úřad, kam je v případě archeologického nálezu nutné se obrátit. Je-li to hledač-účastník občanské vědy, vždy by měl umět věrohodně (např. potvrzením či podobným dokumentem) prokázat, že hledání provádí oprávněně. V takovém případě je schopen jmenovat zástupce oprávněné organizace, který ho hledáním pověřil, a ten by to měl umět potvrdit třeba i okamžitě telefonicky. V případě důvodného podezření, že dochází k porušování zákonů, měli bychom na to vždy – nejen v případě detektorového hledání – upozornit příslušné orgány. Zákony se nám líbit nemusí, přesto je dodržovat musíme.
Co si myslíte, že detektoráře k hledání pokladů vede? Máte pro ně pochopení?
V posledních 20 letech došlo k obrovskému rozmachu hledání detektory kovů. Dnes je to volnočasovou aktivitou možná až několika desítek tisíc obyvatel naší země. Velká většina ji provozuje jako relaxační formu pohybu ve volném terénu, spojeného s určitým étosem objevování něčeho neznámého. Hodně velké procento hledačů je motivováno možností dotknout se historie, mít v ruce něco, co měl někdo dávno před námi. Tento vývoj sice trochu snížil podíl těch, kteří hledání provozují za účelem prodeje archeologických nálezů, nicméně i přesto jich je pořád bolestně hodně. Stejně tak jako těch, co sice nálezy neprodávají, ale ukrývají ve svých soukromých sbírkách.
Já mám pochopení pro ty, kteří se chtějí podílet na poznání minulosti v rámci férové a slušné spolupráce s archeologickými institucemi. Pro ně mám velkou vůli hledat vhodná řešení a zajímavé příležitosti. Ty považuji za skutečný přínos a příklad smysluplného patriotismu.
Vzpomenete si na nějaký zážitek s detektoráři, který Vám utkvěl v paměti?
Ano, ale nechám si je pro sebe. S detektoráři jsem prakticky v každodenním kontaktu a mám spousty kladných i záporných zážitků. Ty první zde všechny vyjmenovat nezvládnu, ty druhé ani nechci. Za 25 let praxe jsem nabyl přesvědčení, že jediným nástrojem přinášejícím sice pomalé a jen postupné, ale viditelné zlepšení na poli detektorářství, je pozitivní osvěta.
Mám-li označit něco za zážitek v tomto tématu, tak jsou to pro mě všichni ti hledači, které jsem oslovil, nebo oni oslovili mě a ukázali se jako výborní, poctiví a svědomití pomocníci archeologického poznání. Kolem mého pracoviště funguje skupina dobrovolných spolupracovníků, kteří jsou skutečným přínosem a bez jejichž spolupráce by byly ztráty našeho společného kulturního dědictví mnohem větší. Z toho mám dobrý pocit.
Co byste vzkázal detektorářům, kteří by chtěli svého koníčka provozovat legálně a spolupracovat s archeology, ale neví, jak navázat kontakt nebo se bojí?
Myslím, že dnes už moc takových není. Prakticky každý archeolog je v kontaktu s nějakým počtem hledačů a ti mezi sebou umí předávat kontakty i rady, jak tu vzájemnou komunikaci zahájit. Na sociálních sítích se během pár minut lze ocitnout ve skupině, kde je možné se přímo spojit s archeologem. Nebo se můžou zeptat jiné hledače, s kým v daném regionu spolupracují. Myslím, že spíš, než radit, jak komunikaci zahájit, je třeba vysvětlovat, proč to dělat. Rozhodně ne kvůli muzeu či archeologii. To jsou jen nástroje, jak naše společné dědictví uchovat pro hledače, ale také jejich rodiče, děti, vnoučata a známé, kteří nikdy hledat nebudou. Naopak ale budou chtít jít někdy do muzea, do archeoparku či na hrad, pošlou tam své děti se školou. A pokud ten hledač tu ochotu v sobě nenajde, jejich osobní kvalita, hrdost na vlastní hodnoty a svou minulost, což jsou základní podmínky kvalitního a sebevědomého života jednotlivce i společnosti, budou mnohem chudší.
Comments