Hroby z počátku doby bronzové překvapují také ve Velkém Oseku
Jistým specifikem archeologické památkové péče bývá jistě překvapení. Novináři to uplatňují ve svých titulcích často, takže se můžete dočíst obvyklé „archeologové byli překvapeni“ nebo „nečekané nálezy archeology zaskočily“. V praxi to zase tak časté nebývá – regionální archeologové často mívají (nebo by alespoň měli mít) přehled o tom, co se kde v jejich území našlo. Mohou totiž stavět na objemné publikované literatuře, archivních zprávách, informacích od kolegů a v pokročilejším věku i ze své osobní zkušenosti. Ti zkušenější už dovedou lokality také predikovat, a sice na základě terénního reliéfu, vodních zdrojů a sídelních zvyklostí v pravěku a mladších obdobích. Jenže i tak se vám někdy přihodí, že se prostě spletete.
Obr. 1. Skrývka pro nový dobývací prostor v pískovně (foto Z. Beneš, 16.4.2024)
A o tom také vypráví tento malý archeologický příběh. Do pískovny pod Velkým Osekem jezdíme už dlouhé roky. Každý rok se jednou či dvakrát pískovna rozšiřuje, takže je třeba prohlédnout plochu zbavovanou ornice se zbytky písčito-hlinitého nadloží. To se obvykle děje poměrně nahrubo: bagrem se širokou zubatou lžící. Jelikož však se dle našich zkušeností zatím v těchto místech nikdy nic nenašlo – a dle archivních dokumentů téměř nic ani v minulosti – nenutili jsme vedení pískovny do změny strategie, která by se jim prodražila minimálně na propálené naftě. Když to není nutné, tak se prostě nesnažíme nutit stavebníky a další investory utrácet peníze navíc. A tak ani letos v dubnu jsme nic takříkajíc „nehrotili“. Jenže už během první návštěvy po den trvající skrývce na mě z hromádky tmavší hlíny koukaly drobné střepy pravěké keramiky. Po chvilce práce s motyčkou jsem ohraničil menší místo charakteristické tmavší hlínou v písčitém podloží, z něhož se keramika drala na povrch. Jelikož šlo o keramiku tenkostěnnou, jemnou, a zbytek nádobky dosud tkvěl v zemi, usoudil jsem, že jde o hrob. Tedy jeho zbytek. Volal jsem správce pískovny a oba jsme se tomu nálezu podivili. Slíbil jsem, že jeden malý hrob zvládnu celkem rychle a není třeba panikařit. Nikde kolem jsem již podobná tmavá místa neviděl, natožpak nějakou keramiku. Jenže po skrývce zubatou lžící byl povrch tak načechraný, že dělat z tohoto prvního pozorování nějaké další závěry bylo ošidné.
Obr. 2. Zachycený první hrob (foto Z. Beneš, 16.4.2024)
Za dva dny ráno už jsem byl tedy na ploše skrývek nastoupený znovu a pustil jsem se do preparace hrobové jámy. Ta byla velká zhruba 80 x 80 cm a už na povrchu se z ní klubala torza tří nádobek, zjevně poškozená provedenou skrývkou. Dorazil také kolega Miloš, který přijel vlakem a přispěchal po polní cestě. Zatímco jsem se zabýval hrobem samotným a Miloš měl pořízený materiál na popularizační platformu našeho ústavu, chopil se další motyky a začal dělat takové průzkumné sondy dál od hrobu. A tak našel hroby další – tedy vedle hrobu 1 naráz hrob 2, pak 3, a v druhé řadě za nimi také 4 a 5. Vedle se objevila také jáma vyhloubená bagrem se zbytkem tmavší hlíny a zlomky kamenů. To bylo zvláštní místo a zatím jsem ho ponechal s otazníkem, že to ještě dořeším poté, co budou ostatní hroby vykopány. A to jsem žádný z nich po hrubé skrývce na první pohled neviděl. Archeologa tak trochu polije pot, když si uvědomí, jak málo scházelo a toto bychom ztratili. Ačkoli obsah prvního hrobu jsem ten den zvládnul zdokumentovat a také vyzvednout, bylo jasné, že se sem budu muset ještě párkrát vrátit.
Obr. 3. Objevy dalších hrobů v řadách vedle sebe (foto Z. Beneš, 18.4.2024)
Obr. 4. Obsah hrobu 1 po začištění nálezů (foto Z. Beneš, 18.4.2024)
O pár dní později (protože dříve nebyl pro jinou práci na dohledech staveb v regionu čas) jsem byl opět připraven na místě, tentokrát s pomocnicí, spolužačkou a bývalou archeoložkou kolínského muzea Simčou. Pustili jsme se do hrobu 2, vedle něhož jsme objevili ještě menší jamku, kterou jsme označili jako objekt 7 – její účel však do konce výzkum zůstal nejasný. Hrob 2 už byl podlouhlého oválného tvaru a jevil se jako silně porušený skrývkou zubatou lžící. Byl velmi mělký – v podstatě jen pár centimetrů – a nálezy v podobě torz 2 keramických nádobek se nacházely v jižní polovině hrobové jámy. Tu a tam jsme nacházely šupinky kostí, velmi jemné a křehké, takže jsem se domníval, že zkoumáme žárové hroby, patrně z mladší doby bronzové, z tzv. kultury lužických popelnicových polí. Předpokládal jsem, že větší část kremace (tj. spálených ostatků nebožtíka) se nachází v nějaké z odkrytých nádobek. I hrob 2 se podařilo vyřešit za jeden den.
Obr. 5. Hrob 2 po začištění povrchu (foto Z. Beneš, 22.4.2024)
Hrob 6 byl objeven vedle hrobu 1 dodatečně a byl rozměrem rovněž docela malý. Kromě dvou keramických nádob jsme během odkrývání naráželi na místa, kde se koncentrovaly ony růžové jemné šupinky kostí, a sice jak v severní, tak i jižní části hrobové jámy, přičemž pod jednou z nádobek jsme nacházely i zuby. Domníval jsem se, že snad byla kremace do hrobové jámy vsypávána až po uložení nádob, což se mi sice zdálo zvláštní – ale nakonec, v terénu se někdy ukazují podivné věci. I tento hrob jsme zvládli za jediný den. Ještě těch hrobů pár zbývalo a bylo tedy možné se domnívat, že to brzy dokončíme. To jsem také nadějně hlásil správci pískovny.
Obr. 6. Odhalené keramické nádobky z hrobu 6 (foto Z. Beneš, 23.4.2024)
K dalšímu hrobu jsme se dostali až téměř za dva týdny. Naštěstí na nás vedení pískovny netlačilo s časem, neboť těžba písku byla tak jako tak plánována až na konec léta. Na hrob 3 už jsem měl pomocníky dva (Simču a kolegu Milana). Tento hrob otřásl mou interpretací stáří hrobů, neboť jsme v něm objevili dva krásné hroty šípů vyštípané z rohovce a mimoto ještě vytěžené jádro rohovce položené na něčem, co jsem považoval za zbytek lebečních kostí. Ano, ano, zní to zvláštně – vždyť jsem již výše tvrdil, že jsem se domníval, že jde o žárové hroby. Ostatně mi i kolega Lubor Smejtek říkal, že celé lebky v žárových hrobech jsou hloupost. A co by dělaly kamenné hroty šípů v hrobech z mladší doby bronzové? Možná to nebylo úplně vyloučené, ale zcela jistě to bylo silně nepravděpodobné. Takže jsem začal přemýšlet o eneolitickém stáří. Nicméně netrvalo dlouho a kolega Petr u nás na základně v Kounicích slepil nádobky z prvního hrobu. Z nich již konečně vysvitlo, o co se vlastně jedná – nacházely jsme se na samotném přelomu eneolitu a doby bronzové, v období starší únětické kultury. Jedná o nějaké 23.–21. století př. n. l. V té době ještě bronz nebyl tak rozšířený, takže šipky ze štípané industrie ještě byly obvyklé. Kulturní určení nám však přineslo ještě jedno vysvětlení. V tomto období je totiž obvyklým pohřebním ritem pohřeb koster skrčených a položených na bok hlavou k jihu. To znamená, že i v našich hrobech se nebožtíci museli původně nacházet v podobě nespálených ostatků, nikoli kremací. My jsme však naráželi jen na malé měkké šupinky narůžovělé barvy. Bylo tedy jasné, že v písčitém podloží se musely pevné části kostí vlivem chemismu a vodního režimu v půdě rozpadnout a vizuálně tedy téměř zmizet. To je ostatně v písčitém podloží docela obvyklé.
Obr. 7. Preparace hrobu 3 (foto Z. Beneš, 10.5.2024)
Obr. 8. Nález zlomku štípané industrie na lebce v hrobě 3 (foto Z. Beneš, 10.5.2024)
K hrobu 4 jsme již přistupovali vybaveni novou interpretací a naším antropologem Pavlem. Ten radil exkavovat hrob odstraňováním tenkých vrstev motyčkou, aby se případné zbytky kostí, jakkoli měkké, v půdě viditelně projevily a my je tak mohli ponechat a pro dokumentaci zvýraznit. Tento hrob byl dokonce 30 cm hluboký a vypadal, že je skrývkou poškozený zdaleka nejméně. Ale ať jsme se snažili sebevíc, po kostře nebyly ani stopy – tedy až na jeden jediný zub. Z nálezů byl zachycen jeden omletý zlomek keramiky v zásypu, tedy žádný milodar vložený záměrně k nebožtíkovi. Jelikož byl tento hrob hlubší a metoda výzkumu jemnější, trvala nám jeho celková exkavace a dokumentace dva dny. Pikantní bylo rovněž to, že během jednoho dne výzkumu se na nás přihnala skutečně silná bouře a smáčela nás několik hodin vydatným deštěm. Ještěže jsme měli stan. Bylo ale nutné kopat kolem stanu odvodňovací strouhy, neboť voda se nevsakovala tak rychle a rozmočený písek hrozil sesunutím do hrobové jámy.
Opět trvalo asi dva týdny, než jsme se mohli pustit do pokračování výzkumu hrobem 5 – množství dohledů na jiných stavbách, ale především konference v pardubickém muzeu nám prostě dříve neumožnily vyšetřit si celý den na kopání. Tento hrob byl rovněž poměrně málo poškozený, ale především nám konečně vrátil vloženou trpělivost a pečlivost. Velmi křehké a rozdrobené zbytky kostí umožnily rozeznat původně silné kosti končetin a lebku se zuby. Nebožtík byl tedy skrčen na pravém boku hlavou k jihu a obličejem k východu. Za hlavou měl vložený džbánek s uchem, vedle menší misku a pár zlomků keramiky roztroušených při hraně hrobové jámy. Takto by tedy vypadaly i ostatní hroby, pokud by je silně neporušila skrývka a my je exkavovali jen jemným škrabáním. Tento hrob nám již zabral celé tři dny. Zbývalo prozkoumat poslední zjištěný objekt – hrob 8.
Obr. 9. Hrob 5 a ze západní poloviny už se klube miska (foto Z. Beneš, 7.6.2024)
Obr. 10. Hrob 5 v další etapě výzkumu, po začištění a preparaci zbytků kostí (foto Z. Beneš, 14.6.2024)
O tomto posledním hrobě jsem měl od počátku pochybnosti. Byl totiž částečně vybraný lžící bagru – bagrista zřejmě viděl tmavou hlínu a tu má při skrývkách za úkol odstraňovat. Občas se totiž stane, že při skrývkách narazí na zaniklou vodoteč a její výplň tvořenou tmavými tuhými jíly pískovna nechce míchat s čistými písky. V naší jámě se tak nacházel zbytek tmavé vrstvy a několik zlomků kamene, silně rozpadlého a v ruce se prakticky drobícího. Jistě byl ale cizího původu, neboť na lokalitě žádné podobné skalky nejsou. Když jsem tedy celý tento prostor vyčistil od hromad písku, nestačil jsem se divit, neboť se vyrýsovala nebývale velká hrobová jáma dlouhá 2,5 metru a široká 130 cm. Velmi dobře patrná byla stopa po zubaté lžíci bagru, která se zakousnula do objektu až do hloubky 20 cm a vybranou tmavou původní výplň nahradila pískem z okolí. Postupně jsem škrabáním snižoval povrch západní poloviny hrobu po mechanických vrstvách o mocnosti 10 cm. Brzy se ukázalo, že hrob je tak hluboký, že ani narušení lžící bagru jeho obsah výrazně nenarušilo. To byla samozřejmě úleva, zároveň se ale zvyšovala nejistota, jak vlastně bude hrob hluboký, neboť sypké podložní písky se zpravidla po vystavení slunci a vodě po nějaké době prostě rozsypou, což ztěžuje snahu o udržení tvaru kopané hrobové jámy. Zhruba ve 30 cm hloubky (ale od úrovně skrývky, takže je třeba připočíst ještě dalších cca 40 cm nadloží, abychom se dostali zhruba na úroveň původní situace) se náhle v delší stěně hrobové jámy objevil jakýsi schod, který ukazoval, že po vykopání hrobové jámy ještě tehdejší pozůstalí vykopali užší výkop uprostřed. Budilo to dojem, že tento hrob obsahoval původně rakev z organického materiálu – podle tvaru jámy pravděpodobně vydlabaný kus kmene stromu, což je pro starší dobu bronzovou už doloženo i na jiných lokalitách v České republice. A v jižním konci této zahloubené středové komory se začaly objevovat také první nálezy: keramické nádobky. Po objevu zajímavé konstrukce hrobové jámy jsem se rozhodl ponechat si ve východní, dosud nekopané, polovině hrobu kontrolní blok, který mi umožnil sledovat v příčném řezu konstrukci hrobu. Bylo to právě v místech, kde se nám v zásypu hrobu ukazovaly kusy kamenů z nějaké metamorfované a silně rozvolněné horniny. Je zřejmé, že tento kamenný zával byl jen symbolický. Zvláště v tzv. klasické únětické kultuře, v následujících staletích, se však objevují skutečné kamenné hrobky obložené velkými plotnami kamenů. Pozoruhodné bylo, že jsme narazili na trojici nádobek také v severní části hrobu, kde jsme se již dostávali na dno. To bylo neobvyklé. Vždyť obvykle se keramické nádoby dávají k hlavě zemřelého, která je v jižní části hrobu. Tam byly v tomto případě také. Brzy se ale ukázalo, proč tomu tak bylo. V hrobě se totiž nacházeli nebožtíci dva – jejich ostatky se sice nedochovaly zrovna nejlépe, ale my jsme už byli připraveni. Navíc, jejich lebky byl v nezvykle dobrém stavu. Za to mohly bezpochyby drobné měděné či bronzové spirálovité záušnice, které měli zemřelí na skráních. Měď totiž funguje baktericidně a zpomaluje tedy rozklad organických materiálů. Bohužel, samotné záušnice byly ve velmi špatném stavu a prakticky se rozsýpaly. V danou chvíli bylo možné říci, že jeden ze zemřelých bylo dítě, druhý pak nejspíše dospělá žena. Bylo to snad matka s vlastním dítětem? To bohužel nelze s jistotou říci. Po náročné preparaci špatně dochovaných skeletů se na dně hrobové jámy objevily tři malé ploché kameny – nejspíše opět jen symbolická podlážka – a jeden větší oblázek křemene. I on mohl mít nějakou symboliku, kterou dnes jen obtížně dovedeme interpretovat. A na konci června byl tedy ukončen výzkum i toho posledního, nečekaně náročného hrobu. Jeho exkavace a dokumentace trvala celkem šest dnů.
Obr. 11. Tajemný velký hrob 8 po začištění povrchu (foto Z. Beneš, 7.6.2024)
Obr. 12. Hrob 8 a dobře patrné poškození zubatou lžící bagru (foto Z. Beneš, 13.6.2024)
Obr. 13. Hrob 8 a severní profil kontrolního bloku (foto Z. Beneš, 20.6.2024)
Obr. 14. Hrob 8 a jižní profil kontrolního bloku (foto Z. Beneš, 20.6.2024)
Obr. 15. Nádoby objevené v severní části hrobu 8 (foto Z. Beneš, 26.6.2024)
Obr. 16. Nádoby a lebky nebožtíků v jižní části hrobu 8 (foto Z. Beneš, 25.6.2024)
Obr. 17. Antropolog při práci nad preparováním lidských ostatků v hrobě 8 (foto Z. Beneš, 26.6.2024)
Obr. 18. Začištěné ostatky s nálezy v hrobě 8 (foto Z. Beneš, 26.6.2024)
Obr. 19. Dno hrobu 8 po vyjmutí milodarů a lidských kosterních ostatků (foto Z. Beneš, 27.6.2024)
Obr. 20. Fotografie plochy výzkumu pořízená z dronu (foto L. Baloun, 20.6.2024)
Obr. 21.-24. (foto Z. Beneš, 22.7.2024)
Na závěr tohoto textu bych rád poděkoval panu Ratkošovi z vedení pískovny za velkou dávku pochopení pro naše terénní bádání, ale také v podstatě dobrovolným pomocníkům Simoně Bubeníkové, Pavlovi Kubálkovi, Milošovi Samkovi, Bětce Bergerové, Petrovi Jelínkovi, Lukášovi Balounovi a Milanu Kuklovi.
Comments