Totona se loučí s Fermem aneb pátrání po osudech páru z konce doby kamenné
Totona se ze všech sil snažila udržet kamenný výraz, když Fermovi přivazovala váček s amulety ke koženému opasku. Slzy se jí draly zpod víček. Rychle a nenápadně se naposledy dotkla jeho chladné tváře a pohladila ho po čele. Nebyl k ní vždycky zrovna dvakrát laskavý, a když přebral kvasu na hostině, šel z něj strach, ale byl to její muž a ona si na něj zvykla. A teď o něj přichází. Bojovníci si už berou jeho tělo na nosítka a celá skupina se průvodem pomalu vydává za vesnici na pohřebiště. Fermovi bratři, kteří se z bitvy o Dlouhé pastviny, na rozdíl od něj, vrátili živí, nesou pohřební milodary. Keramickou nádobu s pšeničným kvasem, čtvrtku prasete, nátepní destičky, luk a toulec se šípy, které už nikdo nevystřelí. Na hlavu mu nasadí klobouk z březové kůry, symbol udatné smrti válečníka. Položí ho na levý bok s tváří hledící k východu. Než bude hrob zasypán, bojovníci vyšlou záplavu střel do dáli, to na Fermovu počest. Na hrob se pak s vynaložením všech sil navrší kameny, aby nebylo pochyb o tom, jaká osobnost zde našla své poslední místo odpočinku. Pak bude následovat divoká hostina končící až za svítání. Totona celý průběh pohřbu mocných mužů dobře zná, přesto je to tentokrát nějak jiné. Jako by to byl sen zahalený jedovatou mlhou. Nevědomky svírá svůj kostěný knoflík, který jí Ferm daroval na znamení jejich svazku. Za jak dlouho asi ona sama ulehne vedle něj? Místo pro její hrob je již vyhrazeno.
Kolik času uplynulo, než Totona ulehla vedle Ferma, to jsme se z jejich hrobů nedozvěděli. Neznáme vlastně ani skutečná jména lidí, kteří v nich byli uloženi, ani přesný průběh pohřbu. Zato víme, jak asi staří byli a čím je jejich příbuzní vybavili na poslední cestu. Řeč je o dvou hrobech, které byly odhaleny na podzim roku 2007 v rámci záchranného výzkumu v poloze Na Hvězdárně v pražské Velké Chuchli. Pod vedením Petry Zemanové tu náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech zkoumal plochu, která více jak čtyři tisíce let ukrývala pozůstatky pohřebiště z pozdní doby kamenné. Jednalo se o skupinu devíti hrobů z období kultury se zvoncovitými poháry ze závěru doby. Jejich uspořádání budilo dojem, že ústředními byly právě dva pohřby, muž-bojovník a žena. Jaká asi byla jejich doba? Nepochybně mnohem tvrdší, než ta naše dnešní.
ČAS PRVNÍHO KOVU A OPOJENÍ Pozdní doba kamenná, kterou nazýváme eneolit (z latinského aeneus - měděný a lithos - kámen), byla dalším krokem vedoucím k současné podobě lidstva. Postupně se vyvinuly významné inovace, jako orba pomocí dobytčího zápřahu (jen si představte, kolik času a sil vám ušetří takový vůl táhnoucí oradlo za vás), kolo (a s ním tedy i vůz), hlubinná těžba kamene (získá vám více kvalitnější suroviny, než povrchová), a co je možná nejzásadnější - metalurgie mědi. Jen si to představte, jak asi na společnost, která dosud byla zvyklá používat čistě přírodní suroviny jako dřevo, kámen, kost a další organické materiály, působily první drobné měděné šperky či dýky zrozené v ohni. To, co bychom dnes nazvali “know-how metalurgie mědi”, se sem tehdy šířilo z východu a jihovýchodu (jak jinak v těch dobách) a muselo to být neskutečně ceněnou, možná dokonce magickou znalostí. Ve středním eneolitu už nacházíme měděné předměty častěji, ale vždy spíše v kontextu pohřebním či jinak duchovně orientovaném (jako jsou třeba drobné depoty).
Obchod s měděnou rudou v evropském prostoru se nepochybně v průběhu eneolitu zintenzivňoval, sílil ale také obchod s kamenem, jantarem či solí. S tím mohlo souviset i budování prvních výšinných sídlišť, někdy i opevněných, což v předchozím neolitu ještě nebyla užívaná sídelní strategie. V západní Evropě se oblibě vysoce postavených jedinců (podstatu jejich moci si však odhadovat netroufáme) těšily tzv. megalitické hrobky, které se nám dodnes zachovaly v podobě dolmenů či menhirových alejí. I u nás se v té době začínají objevovat neskromné hrobky - skříňkové hroby, kamenná obložení, dlouhé mohyly. Společnost se oproti předchozímu časně zemědělskému období rozhodně proměnila, stala se složitější, hierarchizovanější, technologickou.
Svou roli v ní s největší pravděpodobností hrál i alkohol. Znalost kvašení a obilného piva se přisuzuje již zemědělským dobám neolitickým, na starověkém Předním východě bylo známé i víno, avšak v eneolitu se podle všeho znalost výroby opojných nápojů posunula ještě dál. Oblíbeným tvarem keramických nádob začínají být poháry (to jsou ty tzv. pohárové kultury - např. kultura s nálevkovitými či zvoncovitými poháry), ze kterých se kvůli jejich širokému hrdlu pravěpodobně pilo dutou slámkou. Zdá se, že v eneolitu lidé ovládli i složitý proces destilace. Naznačují to vzácné nálezy keramických nádobek, které podle svého tvaru a struktury mohly sloužit právě k destilaci alkoholu. Ze 3. tisíciletí př. Kr. známe takové nádobky nejen ze starověké Tróje, kde bychom něco takového snad i očekávali, ale také ze slovenských lokalit Abrahám, Vrbové a Šurany-Nitrianský Hrádok. Pokud se skutečně jedná o primitivní destilační přístroje, jak lidé na tento proces přišli a jak vybalancovali tenkou hranici mezi vnikem nebezpečného metanolu a příjemného etanolu? Ať to bylo jakkoli, rituály spojené s konzumací alkoholu představovaly významnou společenskou událost, pravděpodobně spojenou s uzavíráním důležitých smluv či obchodů. Prostě my, co spolu pijeme, držíme při sobě. Ostatně, dnes tomu není jinak.
KÝM BYLI VLIVNÍ LUKOSTŘELCI
Po polovině 3. tisíciletí př. Kr. nabírají výše zmíněné jevy na obrátkách a doba bronzová už zvěstuje svůj blížící se příchod. Ve střední Evropě se na sklonku pozdní doby kamenné objevují dvě výrazné a kulturně odlišné společnosti - kultura se šňůrovou keramikou a kultura se zvoncovitými poháry, jejímiž příslušníky byli i náš Ferm s Totonou. Takzvaní zvončáci, jak jim v archeologii s oblibou zkráceně říkáme, byli lidé pozoruhodní. Podle jejich krátkých a kulatých lebek se širokými obličeji, vyššími očnicemi a úzkým a výrazným nosem usuzujeme, že nebyli středoevropského původu a že se do střední Evropy dostali z jihu (někdy se uvažuje o Maroku či Pyrenejském poloostrově). Co vedlo k jejich invazi a jakým způsobem se sžili s lidmi se šňůrovou keramikou, to jsme z archeologických pramenů zatím nevyčetli. Zato poměrně dobře známe některé jejich zvyky a hmotnou kulturu.
Protože dlouho nebyly nalézány stopy po bydlení tohoto lidu, archeologové se domnívali, že to byli kočovní pastevci. V posledních desetiletích jsou však doloženy i obytné stavby, tato teorie tedy byla vyvrácena. Nejvíce informací však získáváme z jejich pohřebišť, kterých bylo po Evropě prozkoumáno již mnoho. Nespálená těla ukládali ve skrčené poloze (značí poloha pozici plodu v děloze či snad věčný spánek?) - striktně muži s hlavou na severní straně hrobu na levý bok, ženy s hlavou na jih na bok pravý. Mužské hroby charakterizují také “mužné” milodary. Kamenné sekeromlaty, měděné dýky, hroty šípů, břidlicové destičky na ochranu zápěstních tepen při střelbě z luku, kostěné lukovité závěsky, velké picí poháry s bohatou rytou výzdobou, to vše ukazuje na bojovnickou symboliku a silnou roli lukostřelby. V ženských hrobech taktéž nacházíme keramiku, ale také skvostné šperky, ať už to jsou třeba kostěné knoflíčky či součástky náhrdelníků nebo měděné spirálky do vlasů či ozdobné jehlice. Právě zvoncovité poháry jsou výrazným prvkem, podle kterého tento lid dostal své pojmenování. Zdá se, že výzdobou imitují nádoby z přírodních materiálů a svou červenou barvou a původní bílou inkrustací musely být ozdobou na každé picí hostině. Směli je vlastnit jen vybraní? Vyjadřovaly příslušnost k vyšší vrstvě či konkrétní bojovnické družině? Hrála roli i jejich velikost a počet? Zatím nevíme. Jisté je, že společné pití ze zvoncovitých pohárů bylo důležitou společenskou událostí.
U významných osobností, jakou musel být i Ferm se svou ženou Totonou, pak objevujeme různé nestandartní hrobové konstrukce. Ať už je to obložení hrobu velkými kamennými deskami, různé dřevěné prvky uvnitř hrobových jam či celé přístřešky, tzv. domy mrtvých. Jeden takový, zbudovaný nad hrobem jiného lukostřelce z této doby, prozkoumala i naše kolegyně Lucia Mattiello v roce 2008 v Holubicích u Prahy (příběh Richarda Lukostřelce si můžete poslechnout ve videu zde). Z pohledu naší doby jsou velmi zajímavé také hroby ze stejné doby, ve kterých je uložena žena, ale má stejnou lukostřeleckou výbavu jako muži (pěkný článek o eneolitických ženách-amazonkách si můžete přečíst zde). Měli lidé se zvoncovitými poháry více genderových kategorií, než máme my? Nebo to jsou prostě případy žen, které pro přežití své rodiny musely zaujmout mužskou roli? Či se snad jedná o symbolické vyjádření vzácné moci? To se těžko odhaduje. Jen si zkusme představit, že by roli žen a mužů v naší současné společnosti studoval pozorovatel z jiného kulturního prostředí jen podle hmotného majetku. Je jasné, že by to byl neméně obtížný úkol, než před kterým stojíme my v pozdní době kamenné.
FERM A TOTONA NA POSMRTNÉ CESTĚ
Vraťme se ale nyní zpět na začátek, kdy Totona na pohřbu svého muže přemýšlí, za jak dlouho ulehne na místo, které jí (alespoň v našem příběhu) bylo vyhrazeno již v době smrti jejího muže. Ze dvou ústředních hrobů nalezených na v úvodu zmíněném pohřebišti ve Velké Chuchli samozřejmě nemůžeme s přesností určit, že se jednalo o muže a ženu, kteří spolu žili, můžeme to ale předpokládat. Hroby od sebe totiž byly vzdáleny pouhých 3,5 metru a oba byly bohatě vybaveny. Fermův hrob byl zavalen kameny, v hrobě Totony byl zase nalezen dubový trámek, ukazující na možnost dřevěné konstrukce. Přistoupíme-li na hypotézu rodinného pohřebiště (kterou by nejlépe potvrdila rozsáhlá a nákladná analýza DNA), můžeme se též zamyslet, kdo z nich mohl zemřít první. Ferm se podle antropologické analýzy kosterních ostatků dožil 20-35 let, Totona pak 30-50. Smrt ještě mladého Ferma v bitvě na Dlouhých pastvinách v našem příběhu by tomu odpovídala. Totona by pak svého muže mohla přežít o dobrých dvacet let, nebo také zemřít nedlouho po něm. Otázku, zda si ženy mocných mužů mohly po jejich smrti najít muže nového, jako je to běžné dnes, však zodpovědět nedokážeme.
Ferm rozhodně nebyl žádný drobeček. S výškou 171 cm a poměrně robustní postavou si jistě dokázal získat respekt. Stranové oploštění jeho stehenních kostí poukazuje na nadměrnou zátěž stehenních svalů. To může souviset jak s častou prací v podřepu, tak také chůzí po nerovném terénu. To by intenzivnímu stylu života nasvědčovalo. Na poslední cestu byl Ferm vybaven velkoryse. Lukostřeleckou výbavu zastupují dvě kamenné nátepní destičky, jedna umístěná za hlavou pod blíže neidentifikovanou žlutou hliněnou hroudou, druhá destička pak u pasu v oblasti břicha. Spolu s ní tam byly nalezeny tři kamenné hroty šípů, jeden drobný hrůtek, kamenné křesadlo, spálená organická hmota a ještě jeden úštěp. Zdá se, že to vše mohlo být umístěno v koženém či látkovém váčku u pasu, možná jako amulety. Mezi několika dalšími fragmenty neurčených předmětů vyniká skupina sedmi šipek, pozůstatek šípů v toulci na zádech. U chodidel měl Ferm keramickou nádobku (co v ní asi původně mohlo být?) a také část prasete.
Naprosto jedinečným a pro toto období u nás zcela vzácným je pak nález zbytků březové kůry, která se dochovala díky korozi dvou fragmentů měděného plíšku. Kousky byly objeveny asi 15 cm od sebe, mohly tedy být buď součástí nádobky z březové kůry, které se tehdy stále používaly a které byly také napodobovány válcovitými keramickými nádobami, nebo také částí březové pokrývky hlavy. Jakkoli prapodivně to může znít, kornoutovité čapky či kloboučky se v různých pravěkých dobách nosily. A jak napovídají například nálezy z knížecí mohyly ze starší doby železné z Hochdorfu, ze solných dolů z Bad Dürrnbergu nebo výjevy z kamenné stély z Hirchlanden, nebyla to vůbec špatná móda. Podle zakřivení měděných plíšků mohl mít podobný klobouk mít i Ferm, stejně tak to ale mohla být i zmíněná nádobka. Škoda, že zachované fragmenty nejsou o trochu větší.
A co Totona? Ani ona nepřišla zkrátka. Stejně jako Ferm byla pohřbena s kusem vepřového, a keramickým džbánkem. Mimoto měla ve výbavě také dva celé kostěné knoflíky s tzv. V-vrtáním, (tzn. šikmo provrtané dírky) a čtyři další knoflíkové zlomky, a také část křišťálového valounku. A také již zmíněný dubový trámek. Její kosti se bohužel zachovaly velmi špatně, kromě věku nám tedy o Totonině zdravotním stavu nic neprozradily.
Zda Ferm skutečně zemřel po bitvě o Dlouhé pastviny a jak a proč bitvy na konci doby kamenné probíhaly, se asi už nedozvíme. Není však úžasné prohlížet si věci, s nimiž před více jak čtyřmi tisíci lety lidé skutečně zacházeli a představovat si, jaké byly jejich životy? V čem se podobaly těm našim a čím se naopak lišily, jaké osudy je potkaly, na co mysleli, když vstávali, když bojovali za své rodiny, když pohřbívali své blízké… Jak rádi bychom nahlédli do jejich myslí! Archeologie nám to sice neumožňuje, nicméně je to ta nejlepší vstupenka do světa minulosti, kterou zatím máme.
GALERIE (FOTO ARCHIV ÚAPPSČ)
Z ČEHO JSME TAKÉ ČERPALI?
Dobisíková, M. - Havelková, P. 2009: Antropologické hodnocení kosterních pozůstatků z Prahy-Velké Chuchle. Archeologie ve středních Čechách 13/2, 693-696.
Hložek, M. 2009: Unikátní měděné artefakty s organickými zbytky z pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Praze-Velké Chuchli. Archeologie ve středních Čechách 13/2, 687-691.
Reeves, C. M. 2015: Head and Shoulders Above the Rest: Birch-Bark Hats and Elite Status in Iron Age Europe. Theses and Dissertations. University of Wisconsin Milwaukee. Paper 1036.
Ryšánek, J, - Václavů, V. 1990: Destilačně-extrakční přístroj ze Šuran-Nitrianského Hrádku. Archeologické rozhledy 42, 63- 72.
Turek, J. 2006: Období zvoncovitých pohárů v Evropě. Archeologie ve středních Čechách 10, 275-368.
Turek, J. 2011: Amazonky našich předků. Respekt 26, 73-75.
Vencl, S. 1994: Archeologie žízně. Archeologické rozhledy 46, 283-305.
Zemanová, P. - Turek, J. 2009: Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Praze-Velké Chuchli. Archeologie ve středních Čechách 13/2, 655-669.
Comments