Pod pokličkou archeologie (20): Traseologie kostí

V předchozím díle jsme vám představovali práci archeologa ve fázi zpracování výzkumu, kdy jednotlivé nálezy klasifikuje, což znamená, že například určí jejich stáří. Interpretovat, jak přesně byly některé předměty využívány, však bývá někdy obtížnější. Již před rokem jsme vám v seriálu Pod pokličkou archeologie představovali metodu traseologie a to konkrétně v případě kovových artefaktů. Tato metoda pomáhá doložit, zda byla například bronzová sekera používána jako nástroj a ne jako zbraň či odznak společenského postavení. Jedním z dalších materiálů, které naši předci využívali, byla kost. A právě o traseologii kostěných nástrojů nám v dnešním díle poví Mgr. Nikola Šerá.

Ze zvířecích kostí se v pravěku vyrábělo velké spektrum předmětů. Ať už například předměty denní potřeby, jako byly hřebeny nebo jehlice od vlasů, předměty ozdobného, ochranného nebo kultovního charakteru jako plastiky, amulety či závěsky, ale také pracovní nástroje jako nejrůznější rypadla, šídla k šití, hroty do šípů, drtiče, háčky k udicím a jiné lžícovité či vidlicovité nástroje. Nesmíme opomenout ani hrací kostky či nález kostěné brusle z osady poblíž Přerova.

Traseologie vychází z metody trasologie používané v kriminalistice. Ta se zabývá zkoumáním otisků pneumatik a identifikací osob na základě otisků chrupu, šlápot či stop po a na nástrojích. Na stejném principu funguje ekvivalent této metody v archeologii. Na základě určitých stop, které lze identifikovat na kamenných, kovových či kostěných artefaktech, můžeme interpretovat způsob používání daného předmětu. Každá událost se zapíše do povrchu předmětu v podobě specifické stopy, díky které můžeme rozlišit, zda se jedná o uměle vyrobený nástroj nebo třeba pouze o ohlodanou kost. Dále pak také zda a jak se s nástrojem pracovalo nebo zda byl pouze dekorační. Pokud nám štěstí přeje, tak je možné zjistit i z jakého materiálu byl nástroj, který byl použit k opracování námi zkoumaného předmětu.

První informací, kterou se traseolog snaží o zkoumaném nástroji zjistit, je to, zda se s nástrojem vůbec pracovalo, či nikoliv. Dalším krokem je pak určení pracovní hrany a případně typu držení (hafting). Pokud to nástroj dovoluje, pokouší se zjistit také směr pohybu nástroje a způsob jeho použití (například řezání, vrtání, škrábání nebo hlazení). Poznání způsobu použití nástroje nám pak dovoluje určit, zda byl nástroj multifunkční, nebo specializovaný. Rozborem konkrétních stop se pak traseolog pokouší dozvědět co nejvíce o kontaktním materiálu a v nejlepším případě tak interpretovat funkci nástroje. Při analýze kostěných nástrojů se mnohdy vědcům podaří určit pouze kategorii materiálu podle jeho tvrdosti (tvrdý, středně tvrdý nebo měkký). Pokud není možné nalézt stopy odpovídající konkrétnímu materiálu, pokusí se traseolog určit alespoň jeho kategorii dle původu (živočišný, rostlinný, anorganický).

Veškeré projekty jsem zpracovávala pod traseologickou laboratoří FHS UK ve spolupráci s FF UK v Hrdličkově muzeu člověka PřF UK, která vychází z metodologického přístupu nizozemské Litnisch Lab na Faculteit der Archeologie v Leidenu. Při výzkumu se využívají dva typy analýzy, „low power" analýza (do zvětšení 100x) zaznamenává poškození hran a ploch nástroje, „high power" analýza (do zvětšení 400x) navíc zaznamenává pracovní lesky. Metodické postupy use-wear analýzy na kostěných artefaktech nejsou dosud souhrnně popsány, dílčí postupy a techniky však můžeme najít napříč jednotlivými studiemi vědců z celého světa.

Blíže k fázím výzkumu:

1) Fáze makroskopická – nástroj se zkoumá pouhým okem a stereoskopickým mikroskopem – tzv. low power analýza. Účelem tohoto ohledání je zjištění viditelných povrchových deformací a různých změn objemu (například úbytek materiálu).

2) Fáze mikroskopická – tzv. high power analýza. V této fázi můžeme pozorovat změnu oproti postupu uplatňovanému při mikroskopické analýze u kamenných nástrojů. Vzhledem k odlišným vlastnostem kosti a kamene právě měkkost kosti způsobuje, že se stopy opotřebení (například různé rýhy, lesky nebo změny zabarvení) objevují již v prvních minutách použití nástroje. Změny ve formě ohlazení a zaoblení hran nástroje se objevují vzápětí, v závislosti na opracovávaném materiálu.

Jedním z možných úskalí traseologické analýzy jsou postdepoziční procesy, které mohou stopy opotřebení na nástroji znehodnotit. Možných postdepozičních procesů je celá řada, nejvíce však mohou mikroskopickou analýzu znesnadnit různé teplotní změny (například požár), stlačení hrubými sedimenty (které mohou na nástroji zanechat stopy podobné stopám opotřebení), případně aktivita zvěře. Při analýze kostěných artefaktů (a nejen kostěných) je třeba brát v úvahu tyto tafonomické procesy stejně tak jako etnografické paralely a vycházet především z experimentů, nejlépe vlastních. Jen tak se totiž traseolog nejlépe naučí procesu tvorby stop a dokáže je následně vhodně interpretovat.

Nedílnou součástí traseologie je výroba experimentálních nástrojů. Stopy zaznamenané na jejich povrchu po práci s kontaktním materiálem pak srovnáváme se stopami opotřebení na povrchu zkoumaných artefaktů. Traseologie je proto pevně spojena s experimentální archeologií, přestože experimenty prováděné pro potřeby use-wear analýzy se mohou v některých případech od klasických experimentů lišit.